Karel Havlíček Borovský

Stanislav Kostka Neumann

Miroslav Doležal

Jiří Taufer

Stěpan Petrovič Ščipačov

Jaroslav Seifert

Vilém Závada

Petr Eben

Zdeněk Štěpánek

Zdeněk Buchvaldek

Vladimír Šmeral

Božena Němcová

Václav Čtvrtek

Karel Höger

Miroslav Florian

Josef Kainar

Karel Jaromír Erben

Karel Hynek Mácha

Josef Václav Sládek

Eduard Cupák

Petr Haničinec

František Branislav

Josef Hora

Oldřich Musil

Hana Žantovská

Fráňa Šrámek

František Němec

Miloš Kopecký

Radovan Lukavský

Josef Chvalina

Vladimír Holan

Jaroslav Vrchlický

Otakar Brousek st.

Antonín Sova

Viktor Dyk

František Halas

František Hrubín

Vlastimil Fišar

Milada Boublíková

Jaroslav Bednář

Josef Svatopluk Machar

Jiřina Švorcová

Dagmar Sedláčková

Vítězslav Nezval

Vítězslav Hálek

Oldřich Mikulášek

Beno Blachut

Titus Livius

Ladislav Boháč

Jiří Holý

Miloš Nedbal

Otakar Roubínek

Marie Tomášová

Václav Voska

Jiřina Petrovická

Svatopluk Beneš

Sylva Sequensová

Rudolf Pellar

Vladimír Ráž

Bohumil Švarc

Luděk Munzar

Elizabeth Barret Browningová

Petr Bezruč

Konstantin Biebl

Otokar Březina

Ján Kollár

Jiří Orten

Jan Neruda

Karel Toman

Julius Zeyer

Dana Medřická

Milan Friedl

Svatopluk Skopal

Titus Lucretius Carus

Quintus Horatius Flaccus

Publius Ovidius Naso

Lucius Annaeus Seneca

Podcasty a Audioknihy od autora Jiřina Petrovická. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Děti a mládež

Klasika

Poezie

Pohádky

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Čtvrtek: Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni

Pohádka Václava Čtvrtka "Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni" vypráví příběh ševcovského tovaryše Kuby z Jičína a jeho bitvy s tlustým nafoukaným správcem jičínského zámku Kolomajznou o svoji milou Stázinu. 
Než švec Kuba a jaho milá Stázina ke štěstí přijdou, musí překonat mnohé nástrahy a nebezpečí. Vydatně mu v této "vojně o červenou sukni" pomáhají vodník Čepeček, Česílko, Kebule a víla Andulka. 
Jak to nakonec dopadne? Bude se Stázinka vdávat? Nechte se překvapit... 
Původní 2LP album vydal Supraphon v roce 1979 - nyní vychází titul poprvé digitálně!

Browningová: Portugalské sonety

Z komentáře Jiřího Kutiny k původnímu LP albu vydanému v Supraphonu v roce 1975 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Vystupujeme-li na nádraží ve Florencii a před očima se nám objeví obrysy známých věží a kupolí, myslíme na Giotta, Michelangela, Leonarda da Vinci a ostatní velikány italské renesance a sotva vzpomeneme, že v tomto městě umělecké krásy a historických památek spí svůj věčný sen daleko od vlasti i autorka "Portugalských sonetů" Elizabeth Barett Browningová. Básnířka, jejíž útlý svazek veršů mizí z knihkupeckých skříní a pultů vždy během krátké doby po novém vydání českého překladu. Můžeme se ptát, co přitahovalo Antonína Klášterského, Františka Baleje, Vladimíra Holana a Hanu Žantovskou, která se u nás o poznání díla a životních osudů anglické spisovatelky nejvíce zasloužila, k překladu sonetů a čím je právě toto dílo blízké novým a novým generacím, i když se jinak ve svých názorech na poezii v průběhu desetiletí mezi sebou značně lišily. Odpověď je jednoznačná. Je to téma lásky, které vždy nejsnáze překonává dálku staletí a rezonuje stejně silně v srdcích nově přicházejících pokolení...V čem tedy tkví zvláštní přitažlivost milostných sonetů E.B. Browningové? Především ve skutečnosti, že čtenář cítí hluboký básnířčin prožitek lásky i boj za trvalý svazek, že čtenář tuto citovou oblast cítí, aniž znal mnohdy její životopis. Do náročného tvaru sonetů vkládá Browningová celé já, protože láska se jí stala smyslem života, základní podmínkou bytí, bez níž nemůže dýchat. Čtenář poznává nesmírnou sílu lásky, která překonává protivenství, obtíže zdravotního stavu, společenské zábrany i rodinné podivínství. Lásky, která je mezníkem nejen v autorčině životě, ale i v hodnotě její básnické tvorby. Dokladem toho, že tato úvaha je správná, je odlišnost osudů "Portugalských sonetů" od ostatního díla E.B Browningové. 
V tom je i tajemství životnosti těchto veršů...

Ščipačov: Sloky lásky

Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu titulu DV 15190 "Stěpan Ščipačev Sloky lásky" vydanému v Supraphonu v roce 1963 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Není snad obdobného příkladu, jaký v české překladové literatuře, zvláště pak v poezii, představuje milostná lyrika Stěpana Ščipačeva, známá pod názvem Sloky lásky. Ta výjimečnost je několikerá, mnohostranná, převažují však dva základní aspekty: nová a nová vydání a obrovské náklady přesáhly všechny dřívější "rekordy" v oblasti publikace přeložené poezie; dále pak jde o význam, jaký sehrála tato lyrika sovětského básníka ve vývoji naší domácí poezie. Neboť v době, kdy u nás byla milostná poezie takřka na indexu, znamenaly Sloky lásky jednu z mála oáz v souši naší domácí produkce. Že to byla oáza nejvyhledávanější, způsobilo nejen téma těch veršů, jejich lidská upřímnost a přesvědčivost, blízkost, jejich tvarová prostota, melodičnost, nýbrž také a především mistrovský překlad básníka Ladislav Fikara, vycházející jak z domácí tradice, tak odpovídající současnému cítění především mladých lidí. Opakovala se tu v ještě větší míře situace, jaká kdysi vznikla v českém literárním životě po vydání Mathesiových parafrází Zpěvy staré Číny...Po knižních vydáních hlásí se nyní Sloky lásky znovu o pozornost, tentokrát nejdou však za českým čtenářem, nýbrž za posluchačem. Je jen v logice jejich osudů u nás, že jsou to právě verše, které se ve výběru a uspořádání překladatele Ladisla Fikara stala skladateli Petru Ebenovi a režisérům Jiřímu Šrámkovi a Jiřímu Venhodovi příležitostí ke zvláštnímu a u nás dost ojedinělému pokusu: k vytvoření osobitého literárně hudebního celku, v němž je hudba rovnocennou partnerkou poezie. Nejde tedy o navyklý způsob přednesu veršů, kdy hudba má podřadnou, spíš doprovodnou roli nebo funkci odpočinkových předělů, nýbrž o svébytný a jednolitý umělecký tvar. Petr Eben pracuje s libretem nejrůznějším způsobem. Jednou je mu báseň písňovým textem, třeba i nepříliš vzdáleným operní árii, jindy za spoluúčasti mužského, ženského či smíšeného sboru vyrůstá mu v tvar blízký kantátě, poté v recitativ, který mu dovoluje gradovat ústřední myšlenky, vracet základní motivy....Nosnost a životnost takto vzniklého díla ověří nyní posluchači. Ščipačevovy verše se v rukou dalších umělců stávají tedy experimentem na nových cestách poezie a hudby. Jednou z dalších možností, jak sblížit znovu, snad podle staré tradice, slova a tóny, jak najít opět jejich společnou řeč v nové kvalitě. Jak zvýraznit melodii, tedy hudebnost, rytmus a plynulost slov a jak zhmotnit pro ty, jimž tóny nejsou vlastní řečí, myšlenku hudebního partu. Jak tedy říci víc, přesněji a vnitřněji, jak obohatit citovost těch, kdo vědí nebo alespoň tuší, že bez umění není plného života.

Seifert: Maminka

Sbírka básní JAROSLAVA SEIFERTA (*23.9.1901 – †10.1.1986) "Maminka" obsahuje melodické verše plné lásky a vzpomínek na dětství, na milující, obětavou a šetrnou maminku; 
dalším častým motivem jsou dětské hry a dětská fantazie, i první setkání se školou. Seifertova poezie je o obyčejných věcech, jeho verše jsou nevyumělkované, prostinké, srozumitelné a neobyčejně lidské. 
Naše nahrávka vznikla v roce 1956, verše recitují Václav Voska, Jiřina Petrovická a Dana Medřická. 
Titul DV 15046 vyšel poprvé v roce 1957 a nyní vychází poprvé digitálně.

Matka v české poezii

Z komentáře Františka Branislava k původnímu titulu DV 15201 "Matka v české poezii" vydanému v Supraphonu v roce 1964 a nyní vydávanému poprvé digitálně: 
Kolikrát byla matka slavena obrazem a sochou, kolikrát oslavena zpěvem a hudbou! Báseň o matce vždycky nás vzruší, něčím nás smiřuje, vede nás k souladu, připomeňme tolik lásky. Rozteskní nás, navrací nám čas něčeho půvabně prožitého. Vzpomínkami na matku, myšlenkami na matku otvírá se kniha nejkrásnější poezie, která všechno prosluní. V rozpomínání voní vždycky ruce matek květem a chlebem, hlínou a ovocem. Nebylo a není básníka, který by nevěnoval verše matce. Jako oslavu, jako vděčnost. Z dlouhé řady literárních tvůrců uslyšíme slova mnohých. Jejich řada dala by se rozšířit. Uslyšíme o matce z různé doby a z různých prostředí, ale pokaždé spojí nás tento hlas s naší nejvlastnější životní cestou. Vzpomínka a myšlenka na matku dopřává nám teplo hladící ruky. Něco v nás něžně okřeje...Při naslouchání veršů a hudby každý jistě zahlédne svou usmívající se matku. Přichází potěšit dobrotou, přichází povzbudit...Matka naučila nás prvním slovům. Vštěpovala nám věrnost k rodné zemi. Od matky přijali jsme dědictví mluvy, všechna ta slova, kterými proudí minulost i dnešek, věčnost národa...Tisíckrát bude uctívána matka, dárkyně života, kterou si proměňujeme v nejlíbeznější píseň. Matka, toť naše krajina, s hrou a zpěvem, s našimi touhami. Průvodkyně našich snah a našeho díla. Všeho našeho počínání...Co lásky a stesku, co něhy a laskání, co litování a touhy splatit dluh, pohladit šedivý vlas, vložit ruku do dlaní! Tolikerá krása prosvětlila všechny ty sloky...Matka je vepsána do srdce nejvroucněji. Když matka žije, hlína voní růžemi a klasy, když matka navždy odešla, vlna hlíny hořkne žalem...Hledáme-li v poezii to nestárnoucí, to věčně působivé, co nás povznáší, co dává odvahu a vede k dobrému, čemu každý rozumí, jsou to básně o matce. A nezáleží na tom, z které jsou doby, jakého jsou ladění. Ty verše žijí v nás sladce, dojímají nás, poznovu probouzí se v nich úcta a obdiv, neskonalá vděčnost za všechno,, co pro nás matka vykonala..

Ovidius: Milostná poezie

Komentář k původnímu albu DV 15297 Supraphonu z roku 1967: 
V kolikatisícovém nákladu by musely vyjít Ovidiovy milostné sbírky, aby se uspokojila touha čtenářů mít vlastní výtisk líbezného Ovidia! Ovidius je básník, který nestárne, poněvadž nestárne ani láska, kterou opěvuje. Proto takový zájem o jeho dílo. 
Nesmrtelnost a slávu po všechny budoucí věky si předpověděl Ovidius sám v závěrečných verších svého monumentálního díla Proměny. Ba dokonce se mýlil v stanovení hranic své proslulosti: jeho dílo oslňuje svou krásou nejen básníkovu rodnou Evropu, jejíž veliká část byla kdysi pod římskou mocí - ale i všechny ostatní světadíly a jeho nevšednímu umění se podivují vědci, právě v díle Ovidiově. Po dvou tisíciletích je jeho dílo tak živé, jako by je psal pro současné čtenáře. 
Ovidiovo umění zrálo v Římě, který byl tehdy středem celé kulturní Evropy a pokladnicí všeho, co vytvořily ruce Mistrů. Proto se nedivíme, že se Ovidius po svých studijních cestách vrátil trvale do Říma, kde žil až do svých jednapadesáti let, než musel nastoupit smutnou cestu do vyhnanství. Musel se rozloučit s kultivovanou společností, která ho svým uměleckým ruchem zcela uchvátila. A Ovidius nebyl jen jejím němým pozorovatelem a posluchačem. Jeho výjimečné nadání ho učinilo brzy miláčkem této společnosti, takže již po prvních básnických výtvorech stoupal nezadržitelně po žebříčku slávy. Tu mu získaly již první verše z jinošských let, zařazené později do sbírky Amores - Lásky, přednášené po celém Římě.¨ 
Inspirovala ho dívka, již sám nazývá Korinna. 
Ovidiova básnického génia lze po nejedné stránce srovnávat s nadáním našeho V. Nezvala. Charakteristické znaky Ovidiova umění se jevily již v jeho prvotinách: neuvěřitelná svěžest a lehkost, s níž tvořil, dokonalá uhlazenost veršů, virtuozita slova, vypravěčské umění, čistý lyrický projev obohacený smyslem pro realistickou drobnomalbu, hravá rozmarnost i strhující patos, křehká něžnost schopná vyjádřit veškerou barvitost a malebnost. K těmto složkám pak později přistoupilo i jedinečné dušezpytné umění, s nímž zachycoval vzrušené vlnění citů, jeho výbuchy i doznívání, dále formální dokonalost, živá, bohatá fantazie, bystrý postřeh, jiskřivá duchaplnost a vynalézavost, jež svědčí o duchu vpravdě tvůrčím. 
V druhé sbírce z mladých let, nazvané Héroides, Listy héróin, se Ovidius pokusil zachytit nitro milující ženy, toužíci i pobouřené zradou milence. Na této sbírce si velmi zakládal, přesvědčen, že v ní vytvořil mimořádné a originální dílo. Předchůdce fingovaných básnických listů měl snad jen v Propertiovi, u něhož v proslulé "královně elegií" utěšuje předčasně zemřelá Kornélia z hrobu svého žijícího manžela. V Héroidách zpracoval Ovidius náměty z bájné minulosti, a ty mu umožňovaly rozehrát bez hranic obdivuhodnou fantazii. S nevšedním uměním se vžívá do nitra těch dávných žen, osvětluje jejich vnitřní zápasy a motivy jejich jednání. První z Římanů zachytil i krásné přírodní scenérie, dokreslující nebo vysvětlující náladu líčených postav. 
Snad jen přílišný vliv rétoriky nám trochu vadí na této okouzlující sbírce Listů milostných, mnohem více než to, že Ovidius líčí tyto dávné ženy, píšíci v bolesti nebo v opuštěnosti fiktivní dopisy svým manželům a milencům, jako by žily v současné římské společnosti. Ale i přes tento rétorický prvek je v nich mnoho krásného a všelidsky jímavého, takže si uzavřené románky jednotlivých hrdinek přečteme nebo poslechneme s požitkem. 
Celá sbírka obsahuje jednadvacet listů. Posledních šest dopisů se týká mileneckých dvojic, z nichž nejznámější je záletný Paris a krásná Helena. 
Nejpověstnějším Ovidiovým dílem je Umění milovati. Hned na jeho začátku Ovidius říká, že opěvá "neškodnou lásku", ale i z této četby již napřed vylučuje "vážné a počestné římské paní", aby neutrpěly úhony. Umění milovati má tři knihy: v první radí básník mladým mužům, kde si mají hledat dívku a jak si získají její lásku, v druhé, jak si mohou její náklonnost udržet. V třetí knize dává podobné rady dívkám. I když jde o dílko "naučné", je míněno jako zábavná četba jiskřící duchaplným humorem a skvělými postřehy ze života tehdejší římské společnosti. 
Posledním dílkem Ovidiova prvního tvůrčího období byla Remedia amoris - Jak léčiti lásku, rozumí se lásku nešťastnou, bolestnou, bezvýhlednou. Toto dílko stojí umělecky níže než Umění milovat, kde triumfovala básníkova neselhávající duchaplnost. Některé pozdější generace se nedívaly na obě tyto Ovidiovy teorie lásky příliš laskavě, byli i mravokárci, kteří je zatracovali. Ale kdo zhodnotí celé dílo Ovidiovo a přihlédne ke všem okolnostem, ten se na miláčka lehkonohých Múz hněvat nebude. Opět bychom se v této souvislosti museli zmínit o mladistvých sbírkách Nezvalových - ani u Ovidia, ani u Nezvala je nemůžeme odloučit od uzavřeného celku, nechceme-li se ochudit o nejeden sváteční požitek. I Ovidius se později rozloučil s touto hravou poezií a naznačil, že ho čeká vážnější úkol. Tím úkolem, jejž na sebe vzal, bylo básnické skloubení nepřehledné řady řeckých bájí - a své předsevzetí splnil obdivuhodně. 
Rozmarnou poezii mládí vystřídala teskná poezie z let vyhnanství. I v ní najdeme místa uchvacující, neboť z nich promlouvá život, trpký osud vyhnance. Zvláště listy, které nešťastný a bezmála zoufalý básník posílal z vyhnanství své manželce, dojímají svou upřímností. 
V roce 1957 oslavil celý kulturní svět dvoutisící výročí básnikova narození. Ovidius však nepatří ke klasikům, které si připomínáme jen o jubileích. Patří ke klasikům, které opravdu milujeme a s radostí čteme. 
Rudolf Mertlík

Myšlenky antických klasiků

Původní komplet 5 EP 0 88 0490-4 "Myšlenky antických klasiků" vydal Supraphon v roce 1975 - nyní titul s myšlenkami a díly Homéra, Aristotela, Platóna a dalších antických autorů a myslitelů vydáváme poprvé digitálně.

Tisíc let české poezie

Původní 3LP komplet 1 18 1704 Tisíc let české poezie vydal Supraphon v roce 1975 - nyní tento komplet vychází poprvé digitálně

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.