Karel Havlíček Borovský

Stanislav Kostka Neumann

Miroslav Doležal

Jaroslav Seifert

Zdeněk Buchvaldek

Vladimír Šmeral

Božena Němcová

Josef Kainar

Karel Jaromír Erben

Karel Hynek Mácha

Eduard Cupák

František Branislav

Leoš Suchařípa

Jana Andresíková

František Němec

Miroslav Moravec

Miloš Kopecký

Radovan Lukavský

Vladimír Holan

Jaroslav Vrchlický

Otakar Brousek st.

František Halas

František Hrubín

Josef Svatopluk Machar

Jiřina Švorcová

Vítězslav Nezval

Vítězslav Hálek

Josef Somr

Václav Voska

Jiřina Petrovická

Rudolf Pellar

Pavel Landovský

Bohumil Švarc

Jiří Adamíra

Petr Čepek

Luděk Munzar

Petr Bezruč

Konstantin Biebl

Otokar Březina

Ján Kollár

Jiří Orten

Jan Neruda

Karel Toman

Julius Zeyer

Dana Medřická

István Orkény

Publius Ovidius Naso

Podcasty a Audioknihy od autora Dana Medřická. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Aťka Janoušková

Josef Kemr

Karel Höger

Petr Štěpánek

Antonín Jedlička

Josef Větrovec

Jana Šulcová

Otomar Korbelář

Děti a mládež

Film, divadlo, rádio a TV

Poezie

Pohádky

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Moderní české básnické sbírky X

Seifert: Maminka

Sbírka básní JAROSLAVA SEIFERTA (*23.9.1901 – †10.1.1986) "Maminka" obsahuje melodické verše plné lásky a vzpomínek na dětství, na milující, obětavou a šetrnou maminku; 
dalším častým motivem jsou dětské hry a dětská fantazie, i první setkání se školou. Seifertova poezie je o obyčejných věcech, jeho verše jsou nevyumělkované, prostinké, srozumitelné a neobyčejně lidské. 
Naše nahrávka vznikla v roce 1956, verše recitují Václav Voska, Jiřina Petrovická a Dana Medřická. 
Titul DV 15046 vyšel poprvé v roce 1957 a nyní vychází poprvé digitálně.

Ovidius: Milostná poezie

Komentář k původnímu albu DV 15297 Supraphonu z roku 1967: 
V kolikatisícovém nákladu by musely vyjít Ovidiovy milostné sbírky, aby se uspokojila touha čtenářů mít vlastní výtisk líbezného Ovidia! Ovidius je básník, který nestárne, poněvadž nestárne ani láska, kterou opěvuje. Proto takový zájem o jeho dílo. 
Nesmrtelnost a slávu po všechny budoucí věky si předpověděl Ovidius sám v závěrečných verších svého monumentálního díla Proměny. Ba dokonce se mýlil v stanovení hranic své proslulosti: jeho dílo oslňuje svou krásou nejen básníkovu rodnou Evropu, jejíž veliká část byla kdysi pod římskou mocí - ale i všechny ostatní světadíly a jeho nevšednímu umění se podivují vědci, právě v díle Ovidiově. Po dvou tisíciletích je jeho dílo tak živé, jako by je psal pro současné čtenáře. 
Ovidiovo umění zrálo v Římě, který byl tehdy středem celé kulturní Evropy a pokladnicí všeho, co vytvořily ruce Mistrů. Proto se nedivíme, že se Ovidius po svých studijních cestách vrátil trvale do Říma, kde žil až do svých jednapadesáti let, než musel nastoupit smutnou cestu do vyhnanství. Musel se rozloučit s kultivovanou společností, která ho svým uměleckým ruchem zcela uchvátila. A Ovidius nebyl jen jejím němým pozorovatelem a posluchačem. Jeho výjimečné nadání ho učinilo brzy miláčkem této společnosti, takže již po prvních básnických výtvorech stoupal nezadržitelně po žebříčku slávy. Tu mu získaly již první verše z jinošských let, zařazené později do sbírky Amores - Lásky, přednášené po celém Římě.¨ 
Inspirovala ho dívka, již sám nazývá Korinna. 
Ovidiova básnického génia lze po nejedné stránce srovnávat s nadáním našeho V. Nezvala. Charakteristické znaky Ovidiova umění se jevily již v jeho prvotinách: neuvěřitelná svěžest a lehkost, s níž tvořil, dokonalá uhlazenost veršů, virtuozita slova, vypravěčské umění, čistý lyrický projev obohacený smyslem pro realistickou drobnomalbu, hravá rozmarnost i strhující patos, křehká něžnost schopná vyjádřit veškerou barvitost a malebnost. K těmto složkám pak později přistoupilo i jedinečné dušezpytné umění, s nímž zachycoval vzrušené vlnění citů, jeho výbuchy i doznívání, dále formální dokonalost, živá, bohatá fantazie, bystrý postřeh, jiskřivá duchaplnost a vynalézavost, jež svědčí o duchu vpravdě tvůrčím. 
V druhé sbírce z mladých let, nazvané Héroides, Listy héróin, se Ovidius pokusil zachytit nitro milující ženy, toužíci i pobouřené zradou milence. Na této sbírce si velmi zakládal, přesvědčen, že v ní vytvořil mimořádné a originální dílo. Předchůdce fingovaných básnických listů měl snad jen v Propertiovi, u něhož v proslulé "královně elegií" utěšuje předčasně zemřelá Kornélia z hrobu svého žijícího manžela. V Héroidách zpracoval Ovidius náměty z bájné minulosti, a ty mu umožňovaly rozehrát bez hranic obdivuhodnou fantazii. S nevšedním uměním se vžívá do nitra těch dávných žen, osvětluje jejich vnitřní zápasy a motivy jejich jednání. První z Římanů zachytil i krásné přírodní scenérie, dokreslující nebo vysvětlující náladu líčených postav. 
Snad jen přílišný vliv rétoriky nám trochu vadí na této okouzlující sbírce Listů milostných, mnohem více než to, že Ovidius líčí tyto dávné ženy, píšíci v bolesti nebo v opuštěnosti fiktivní dopisy svým manželům a milencům, jako by žily v současné římské společnosti. Ale i přes tento rétorický prvek je v nich mnoho krásného a všelidsky jímavého, takže si uzavřené románky jednotlivých hrdinek přečteme nebo poslechneme s požitkem. 
Celá sbírka obsahuje jednadvacet listů. Posledních šest dopisů se týká mileneckých dvojic, z nichž nejznámější je záletný Paris a krásná Helena. 
Nejpověstnějším Ovidiovým dílem je Umění milovati. Hned na jeho začátku Ovidius říká, že opěvá "neškodnou lásku", ale i z této četby již napřed vylučuje "vážné a počestné římské paní", aby neutrpěly úhony. Umění milovati má tři knihy: v první radí básník mladým mužům, kde si mají hledat dívku a jak si získají její lásku, v druhé, jak si mohou její náklonnost udržet. V třetí knize dává podobné rady dívkám. I když jde o dílko "naučné", je míněno jako zábavná četba jiskřící duchaplným humorem a skvělými postřehy ze života tehdejší římské společnosti. 
Posledním dílkem Ovidiova prvního tvůrčího období byla Remedia amoris - Jak léčiti lásku, rozumí se lásku nešťastnou, bolestnou, bezvýhlednou. Toto dílko stojí umělecky níže než Umění milovat, kde triumfovala básníkova neselhávající duchaplnost. Některé pozdější generace se nedívaly na obě tyto Ovidiovy teorie lásky příliš laskavě, byli i mravokárci, kteří je zatracovali. Ale kdo zhodnotí celé dílo Ovidiovo a přihlédne ke všem okolnostem, ten se na miláčka lehkonohých Múz hněvat nebude. Opět bychom se v této souvislosti museli zmínit o mladistvých sbírkách Nezvalových - ani u Ovidia, ani u Nezvala je nemůžeme odloučit od uzavřeného celku, nechceme-li se ochudit o nejeden sváteční požitek. I Ovidius se později rozloučil s touto hravou poezií a naznačil, že ho čeká vážnější úkol. Tím úkolem, jejž na sebe vzal, bylo básnické skloubení nepřehledné řady řeckých bájí - a své předsevzetí splnil obdivuhodně. 
Rozmarnou poezii mládí vystřídala teskná poezie z let vyhnanství. I v ní najdeme místa uchvacující, neboť z nich promlouvá život, trpký osud vyhnance. Zvláště listy, které nešťastný a bezmála zoufalý básník posílal z vyhnanství své manželce, dojímají svou upřímností. 
V roce 1957 oslavil celý kulturní svět dvoutisící výročí básnikova narození. Ovidius však nepatří ke klasikům, které si připomínáme jen o jubileích. Patří ke klasikům, které opravdu milujeme a s radostí čteme. 
Rudolf Mertlík

Album pohádek "Supraphon dětem" 6. - Budulínek, O Kolodějském mlýně, O hodné ozvěně, Pověst o černém rytíři

Šestý díl miniserie Album pohádek "Supraphon dětem" přináší opět pouze dramatizované pohádky. První je jedna z nejznámějších pohádek pro nejmenší děti - Budulínek. 
Další tři jsou již pro děti starší, ale i ty si určitě najdou své posluchače i pro to, že v nich účinkují ti nejlepší herci jako je Karel Höger, Dana Medřická, Jana Andresíková, Petr Štěpánek, 
Josef Kemr, Antonín Jedlička a mnoho dalších

Nečas: Valašské pohádky

Lidové valašské pohádky inspirovaly rodáka z Valašského Meziříčí Jaroslava Nečase (1913-1988). 
Nejkrásnější z nich shrnul do výboru, z něhož na našem albu přinášíme čtyři z nejznámějších: 
O Jankovi, který všechno popletl, O chytrém uhlíři, Pohádka o koláčích a O slepém králi 
V jeho půvabném vyprávění opět ožívají hlupáci i chytráci, uhlíř s medvědem, švec s hašteřivou ženou, 
slepý král se svými syny a dvořany, kouzelná babička a další pohádkové postavy, které potěší malé posluchače i jejich rodiče a prarodiče.

Tisíc let české poezie

Původní 3LP komplet 1 18 1704 Tisíc let české poezie vydal Supraphon v roce 1975 - nyní tento komplet vychází poprvé digitálně

Örkény: Kočičí hra

Komentář k původní LP Supraphonu z roku 1983: 
 
"Tato hra má být hrána jako jediná plynulá, souvislá věta..." István Örkény 
"Už jste viděli v Tylově divadle Kočičí hru?" Taková otázka se šířila v soustředěných kruzích o stále větším poloměru od data premiéry hry Istvána Örkényho 7. února 1974 na scéně činohry Národního divadla v Praze. Inscenace překonala počtem zhruba čtyř set repríz všechny rekordy úspěšnosti, viděli ji diváci z Prahy i nejvzdálenějších koutů naší vlasti a mnozí nejednou... Kočičí hra se počátkem sedmdesátých let stala vyslankyní současného maďarského dramatu na velkých scénách v polovině světa, vzbudila oprávněnou pozornost, nadšení i polemiky, ale vedle inscenace na jevišti budapešťského Vigszinház našla opravdu druhý domov v Praze. 
Důvodů, proč se Kočičí hra Istvána Örkényho stala takovou kulturní a společenskou událostí, bylo více, počínaje šťastným nápadem přizvat k pohostinské spolupráci tehdy devětadvacetiletého maďarského režiséra Gábora Székelyho, který měl lví podíl už na adaptaci původní filmové povídky pro divadelní text a vynikající tvůrčí atmosférou při studiu hry, kterou určovaly především představitelky dvou klíčových postav sester Erži a Gisely, dvě mimořádné herecké osobnosti - zasloužilé umělkyně Dana Medřická a Vlasta Fabiánová. Tyto příznivé předpoklady se promítly do toho hlavního - umělecké výpovědi neobyčejné lidské hloubky a apelativního poslání. 
Příběh Erži Orbánové, její sestry Gisely, přítelkyně Pavly Krausové a penzionovaného operního pěvce Viktora Molnára je bilancí různých osudů, vkořeněných do současného světa a utvářených poválečnou historií. Autor je nahlíží z vnitřku postav, ze soukromí, prizmatem nejintimnějších vzpomínek, tužeb, představ, snů a iluzí. Rozkrývá před námi celou sféru zjitřeného vědomí Erži v klíčových okamžicích jejího života, rozpoutává pravý gejzír činorodé aktivity, řetězec malých dobrodružství, hádek, skandálů, humorných, jímavých i hořkých činů a gest. Eržino chaotické jednání, které neodpovídá jejímu věku, je oním kočičím bojem o život, výzvou neúprosnému času, nepřízní okolností a náhod, trváním na právu své generace - a s prodlužováním lidského věku je mezi námi stále více "dříve narozených" - naplnit i podzim života smyslem v přitomnosti i budoucnosti. Bojem přinejmenším nadějnýcm, neboť zakotveným v socialistické společnosti, která jediná tyto otázky přirozeně zahrnuje do své etiky. 
Průběžný dialog se sestrou Giselou, upoutanou na pojízdné křeslo v mikrosvětě materiálního blahobytu "úspěšné" emigrace, ale mravní a lidské prázdnoty, je konfrontací dvou přístupů k životu i dvou světů. Vnáší do hry historicko-společenský rozměr, ukazuje na osudech dvou starých žen dvojí, vpodstatě třídní pojetí humanismu. Kočičí hra je tedy nejen vyznáním práva na plnohodnotný život, chvalozpěvem na neutuchající aktivitu, ale i stvrzením perspektiv, jaké dává lidem každého věku socialistická společnost. 
Představení Kočičí hry na scéně Tylova divadle s jedinečným, kongeniálním výkonem Dany Medřické v roli Erži Orbánové se v době vzniku své gramofonové verze ještě stále hraje; ale jednou přestoupí do světa legend a zbudou po něm jen dílčí písmena a obrazová svědectví. Gramofonová deska je cenným pokusem o přepis díla divadelního do podoby akustické.

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.