Život na horké hranici mezi Polskem a Běloruskem: podlaština jako neznámý evropský fenomén

Letos se v Polsku odehrál malý skandál: v národním kole populární pěvecké Eurovize se objevilo duo Swada a Niczos, které svou píseň předvedlo v podlaštině. Třebaže někteří diváci byli nadšeni – ostatně duo se umístilo na druhém místě, což je velký úspěch –, mnozí naopak byli rozhořčeni a označili toto vystoupení za národní provokaci. Co je zač podlaština a proč se čtyřicetimilionový národ cítí ohrožen jazykem, kterým hovoří nanejvýš dvacet tisíc lidí? O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, do níž si stále ještě osiřelý starší bratr Lukáš Novosad tentokrát pozval lingvistu Vratislava Karpíška a novináře Jana Maksymiuka, který žije v Praze a patří k mluvčím podlaštiny. Ostatně vymyslel její nový zápis, postavený na české abecedě.

Podlaší je region na východě Polska, o jehož existenci Češi nejspíš pořádně netuší – mimo jiné proto, že tento původní (a správný) český název se používá výrazně méně než názvy novější a nepřesnější. Jako třeba Podlesí. Aby to nebylo tak jednoduché: lidé, kteří na Podlaší žijí, se nepovažují za národ, ačkoliv hovoří jiným jazykem, než je v okolí běžné. Podlašané, stejně jaké třeba Hornoslezané, se mají za regionální menšinu. Jejich dlouholetá a prozatím marná snaha o uznání svého vlastního jazyka jako originálního polského kulturního dědictví je jedním z mnoha dokladů, že Polsko si neví rady se svými menšinami a regionálními odlišnostmi, popírá je a ignoruje, protože stále ještě hledá své státní národní sebevědomí.

Podlaština je skutečně originální jazyk: ačkoli se nachází v západoslovanské zemi, patří mezi východoslovanské jazyky. Ačkoliv jde o směs běloruštiny a ukrajinštiny (dostatečně odlišnou od obou těchto jazyků), nezapisuje se azbuku, nýbrž latinkou. Tedy aspoň podle návrhu Jana Maksymiuka, jenž její nový zápis vymyslel a snaží se ho prosadit. Doposud totiž podlaština takový nemá, což napomáhá tomu, že se rozvolňuje míra jejího užívání. Vratislav Karpíšek, který se podlašsky naučil sám z knih a návštěv regionu, zase připravuje učebnici a oba muži pospolu slovník. Jako by tak posluchači a diváci nahlíželi s oběma muži dvě stě let zpátky, kamsi na počátek českého národního obrození. Ostatně lze obrozovat ještě v 21. století?

A jak vlastně Podlašané vnímají svou existenci v Polsku? A sousedství s Běloruskem, potažmo nevyzpytatelným Ruskem? Jak se cítí lidé, kteří kulturně stojí opravdu na hranici mezi slovanským východem a západem? A je šance, že podlaština – která se nevyučuje ve škole, mediálně má minimální zastoupení a je pod tlakem globalizace, jež stírá regionální

rozdíly – vydrží ještě další desetiletí, neřkuli století? A skutečně je pro Čecha snadné podlašsky číst? Aneb konečně podcast, která svým divákům posouvá hranice o kus dál.