Jiří Taufer

Jaroslav Seifert

Vilém Závada

František Vicena

Zdeněk Štěpánek

Kamil Bednář

Jan Pilař

Miroslav Florian

Ivan Skála

Josef Kainar

Milan Klásek

Josef Větrovec

František Branislav

Emil Hlobil

Josef Čapek

Jan Fuchs

Jaromír Spal

Alois Jirásek

Jan Drda

Jan Bor

Karel Boušek

Vladimír Holan

Otakar Brousek st.

Viktor Dyk

František Halas

František Hrubín

Arnošt Kraus

Josef Rybák

Ladislav Stehlík

Donát Šajner

Zdeněk Šeřík

Vlastimil Školaudy

Jan Šnobr

Jiří Válek

Jan Seidel

Jiří Karásek ze Lvovic

Josef Svatopluk Machar

Václav Vydra st.

Dagmar Sedláčková

Vítězslav Nezval

Eduard Bass

Marie Majerová

Václav Voska

Marie Pujmanová

Vladimír Ráž

Bohumil Švarc

František Buriánek

Jaroslav Kvapil

Miloš Sokola

Václav Dobiáš

Milan Martin

Jaroslav Ježek

Antonín Novotný

Zdeněk Nejedlý

Milan Směták

Jan Neruda

Pavel Eisner

Otokar Fischer

Jaroslav Hurt

Jiří Mahen

Helena Malířová

Ludvík Kuba

Alfons Mucha

Otakar Nejedlý

Gabriela Preissová

Václav Rabas

Antal Stašek

Josef Suk

Bedřich Václavek

Podcasty a Audioknihy od autora Marie Pujmanová. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Vlasta Fabianová

Antonín Zápotocký

Jarmila Glazarová

Marie Vášová

Gustav Husák

Dějiny a historie

Klasika

Poezie

Umění a zábava

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Soudruzi, když se tak zamyslíme

Po velkém úspěchu titulu Soudruzi, to není fakt, to se opravdu stalo (SU 5604-2), v němž jsme vybrali z archivu Supraphonu a Českého rozhlasu nejrůznější záznamy z dob totality, následoval další titul - Soudruzi, to snad ani není pravda (SU 5750-2) - kdy jsme čerpali i z archivu ČT. Nyní navazujeme zvláště na první díl a dotváříme do trilogie humornou koláž z úryvků projevů prvních tajemníků, nomenklaturních kádrů ale i dobových snaživců, také dobové častušky a agitační písně. Kouzlo nechtěného a půvab nečekaných souvislostí vytváří z kompletu nejen zábavný a úsměvný artefakt, ale jakoby muzeálně zachycuje i představu o době minulé. Vrcholnými body našeho výběru je například propagační agitka Kulturní brigády Radost, vychvalující život nemluvňat v jeslích, častušky sester Fjodorových, parafráze Stalinova a Leninova projevu v neobratné interpretaci Antonína Zápotockého či glosa Zdeňka Nejedlého k měnové reformě. Jejím resumé je tvrzení, že místo starých špatných peněz dostanou nyní všichni sice peněz méně, ale budou to zato peníze krásné a nové. Povedená jsou i vyznání lásky ke Stalinovi Marií Pujmanovou nebo k velkému Maovi Jarmilou Glazarovou. Nelze se nebavit radostí Antonína Novotného, že už maso je a zvláště pak bláboly nejmenovaného generála při besedě s pionýrkou. Archiv Supraphonu i archiv Českého rozhlasu je překvapujícím a téměř nevyčerpatelným zdrojem pokladů pro nadšence, které zajímá dobrodružství cest zpět v čase, ale především těch posluchačů, kteří se chtějí bavit a smát. 
Zábavná zvuková konzerva komunismu!

Česká umělecká próza

Z komentáře Václava Kamelského k původnímu titulu DV 15133 "Česká umělecká próza" vydanému v Supraphonu v roce 1961 a nyní vydávanému poprvé digitálně: 
Úsilí o živou literární výchovu spjatou se životem vyvolalo potřebu bohatšího fondu základních pomůcek. Patří mezi ně soubor gramofonových desek se základními texty našich literatur v interpretaci vynikajících umělců. Poslechem přiblížíme žákům ideovou a uměleckou krásu literárního díla. Přispějeme jím i k mnohostrannému rozvoji žákovi osobnosti a k výchově smyslů, citu, myšlení, představivosti, vůle. Poslechem posilujeme i estetické činnosti žáků: přednes, výraznou četbu, rozvoj jazykové kultury...Po ukázkách z poezie a dramatu seznámí se žáci i s ukázkami z prózy. Výběr čtyř výňatků má ukázat rozmanitost druhových forem (povídka, historický román, balada v próze, román z nedávné minulosti) a jistě vhodně doplní vlastní hodiny literatury...Ať si naši žáci uvědomí malý zázrak: jedna otáčející se deska - a prožíváme čtyři děje zobrazené spisovateli - čtyři životy z časově tak odlišných dob. Prožíváme je takřka společně s postavami, zásluhou veliké tvůrčí síly živého slova.

Proč jsem tady doma

Z komentáře Donáta Šajnera k původnímu LP albu 1 18 1656 "Proč jsem tady doma" vydanému Supraphonem v roce 1974 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Už název naší malé básnické antologie napovídá, o co nám šlo. Udělat průřez třiceti lety české poezie a z děl básníků vybrat nejkrásnější básně, v nichž srdcem i slovem autoři dosvědčují svůj vztah k rodné zemi. Chtěli jsme, aby na gramofonové desce promluvilo hlasem nejlepších recitátorů několik básnických generací. A proto jejich pohled a odpověď na otázku: Proč jsem tady doma, je zdánlivě stejná. Miluji svůj domov! Říkají to veršem rýmovaným i nerýmovaným, říkají slovy plnými obdivu a zpovídají se a odpovídají za nás za všechny. Lépe než oni to neřekneme, ale dovolte, abychom Vás s nimi aspoň jmenovitě seznámili. Přišli za vámi, dělí se s vámi o vyznání a věří, že v jejich oslavě domova je i vaše láska...

Ač zemřeli - ještě mluví 2.

Původní LP album 1018 2681 Ač zemřeli - ještě mluví II. vydal Supraphon v roce 1979 - nyní album vychází poprvé digitálně. 
Titul je složen z vyprávění a z dokumentů o osobnostech našeho kulturního života jako např. Eduard Bass, Josef Čapek, Helena Malířová, Gabriela Preissová, Alfons Mucha, Jaroslav Ježek, Václav Vydra a mnoho dalších. 
Průvodní slovo mají Zdeněk Štěpánek a Milan Friedl, dokumenty a texty vybral k vydání dr. Jan Wenig

Barikáda z rozkvetlých kaštanů

Supraphon vydal v roce 1964 v edici Gramoklub album DV 15223 Barikáda z rozkvetlých kaštanů - pásmo poezie českých básníků s motivy Pražského povstání v květnu 1945. 
Verše Františka Hrubína (úryvek z Jobovy noci a Pražského máje), Vítězslava Nezvala (sloka z Historického obrazu), Jaroslava Seiferta (básně Praze a Barikáda z rozkvetlých kaštanů a úryvek z Třetí noci), Viléma Závady (úryvek ze Slunce od východu), Františka Halase (báseň Barikáda) a Vladimíra Holana (úryvek z Díku Sovětskému svazu). Básně recitují Otakar Brousek, Václav Voska a Zdeněk Štěpánek. 
Prózu Františka Buriánka (část předmluvy sborníku Patnáct májů) a Jana Drdy (úryvek z Němé barikády) vybral a uspořádal František Hrubín, který také napsal k albu tento komentář: 
 
Jsme často v pokušení zavzpomínat si bez patosu na ony dny před dvaceti lety, ale není to v našich silách. 
Byly to slavné dny, patos byl v jejich samém základu, nelze ho z nich vytrhnout, nelze se ve vzpomínce octnout na pražských ulicích bez pohnutí. Proto, dokud budou žít pamětníci, budou květy šeříků hrát barvou ocele, do níž se rozstříkla krev, jarní slunce bude leštit slavné pancéře a Město bude vycházet ze zbořených domů, ze střepin a z ulic s vyrvanou dlažbou v zástupech, provolávajících slávu hrdinům. 
Nebylo básníka, který by se patosu ubránil. Ale zrovna tak nebylo básníka, který by nezazpíval z nejvnitřnější potřeby, z nejupřímnějšího záměru tak, jak se mu v tu chvíli zazpívat chtělo: široce, daleko slyšitelně, slavnostně. S prsou se nám odvalila naráz tíha, která nás nutila i píseň šeptat, s rukou na závoře jen v náznacích a nesrozumitelně pro sluch nepřítele vypovídat o temných časech, o lidech temnějších než běs, ale i o naději, která se sbírala v křehkých slokách, aby se nakonec slila v mohutný proud a vyrazila sborovým zpěvem. 
Beznozí jsme běželi, bez dechu dýchali, ale přesto jsme cítili, že se ženeme vpřed, že se nevracíme. A najednou se před námi otevřel májový den v takové kráse, jak jsme si to nepředstavovali ani v nejsmělejším snu. Ne, nebylo v našich silách vejít do toho dne jen tak, docela prostě, přijmout ho jako odměnu, nepoděkovat; byl to den, v němž slzy slušely mužům, jako několik hodin předtím patřily pancéřové pěsti rukám sotva odrostlých chlapců. Slova jako krev, barikáda, máj, vlast nebyla jen slovy, za nimi byla hmatatelná skutečnost, za nimi kypěla velká zkušenost, a skládá-li se z těchto slov mnoho tehdejších veršů, skládá se z nich právem. Krev jsme tenkrát viděli všichni, a nelze ji nazvat jinak než krví, každému z nás prošlo rukama tisíce dlažebních kostek, které jsme vršili jednu na druhou, a pro barikádu jsme nemohli najít prostší slovo než barikáda. 
Zdá-li se někomu, že jsme byli příliš patetičtí, snad má pravdu. Jak už jsem řekl, patos byl nikoli vnějším gestem, ale jedním z vnitřních dynamických prvků všeho, co se s tak prudkým spádem a výjimečným způsobem přihnalo a co jsme z vteřiny na vteřinu intenzívně žili. Ale zároveň jsme byli velmi prostí: slova, která dnes může leckdo označit jako verbalismy, byla pojmy pro věci nejobyčejnější. Necítili jsme jejich patos. Nikomu jsme se jimi nevnucovali: naopak - byla přijímána spontánně, hromadně a s takovou odezvou, s jakou snad nikdy předtím lidský hlas a vzrušená píseň u nás přijaty nebyly. Zkuste jim naslouchat dnes, po dvaceti letech, a zazní-li ze strunného nástroje aspoň jedna jediná struna, věřím, že nezazní nadarmo.

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.