Seznam Zprávy

Zpravodajství

Snajperku Káťu zabili, než jsme o ní udělali reportáž, říká fotograf Krupař

Mediální cirkus

Podcast o dění na mediální scéně. Marie Bastlová si zve novinářské kolegy/ně k rozhovorům o roli a fungování médií, novinářů a žurnalistice jako takové v prudce se měnícím světě. Zajímá nás pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce i to, jak se novináři potýkají s nejaktuálnějšími výzvami včetně třeba dezinformačních válek či umělé inteligence.

Na Ukrajinu jezdí fotografovat deset let, poslední dva roky dokumentuje místa nejvíc zasažená válkou. „Jiní fotí zázemí nebo každodennost hlouběji v týlu. Mě primárně zajímá to epicentrum,“ říká fotograf Stanislav Krupař, který byl hostem podcastu Mediální cirkus a který se do válkou zmítané země znovu vydal tento týden, jen pár dní po natočení rozhovoru.Opět přitom míří do míst nejtužších bojů, konkrétně do Doněcké oblasti na jihovýchodě Ukrajiny. „V Pokrovsku, Avdijivce a Vuhledaru mám spoustu známých jak mezi civilisty, tak mezi vojáky. Teď se tam ta situace silně dramatizuje. Tak chci být u toho,“ vysvětluje s tím, že právě v Avdijivce se probudil i 24. února 2022, kdy Kreml zahájil vpád na ukrajinské území.Ruská vojska v posledních dnech přitvrzují v útocích na ukrajinskou obranu u zmíněného Pokrovska. Boje v okolí města a přilehlých vesnicích doprovází ustavičné ostřelování, kvůli kterému už podle agenturních zpráv zemřelo i mnoho civilních obyvatel.„Vesnice za vesnicí, které jsem dobře znal, mizí z povrchu zemského a mě to samozřejmě strašně trápí a štve. I to je důvod, proč se tam chystám.“ říká Krupař s tím, že opět jede i za vojáky, kteří budou blízko první linie. „Od té doby, co jsou tam nasazeni, to území jenom pomalu, ale vytrvale ztrácí. Vesnice, ve kterých jsem s nimi byl ještě na jaře, jsou už dávno ve spárech ruské armády.“Právě díky dobrým vztahům s ukrajinskými vojáky se fotografovi pravidelně daří proniknout až do míst nedaleko fronty. Spolupracuje třeba se skupinou snajprů. Několik dní také strávil s lékaři u Avdijivky v polní ošetřovně, která jinak bývá pro novináře nepřístupná.„Hele, pojedeš s námi úplně dopředu“Nebojí se při takových akcích o život? „Není to tak, že by mě vzali všude, kam bych chtěl. Do těch nejdivočejších bojů mě nikdy nevzali. Řídím se jejich rozkazy, respektuju to, co mi nabídnou a to, co mi zakážou. Netlačím se nikam přes jejich zákaz,“ reaguje Krupař.„Mě baví být v uzavřeném kolektivu třeba do 20 lidí, kde můžu důvěrně poznat jednotlivé účastníky a můžu navázat blízké vztahy uvnitř té skupiny. Zároveň je pozoruju a z toho vznikají moje fotografie. A už je v zásadě jedno, co se odehrává. Samozřejmě, pokud ti kluci jedou někam do akce a jsou ochotni vzít mě s sebou, tak jedu. Už jenom proto, abych nebyl za srágoru, který jenom parazituje a plně se neúčastní jejich života.“Přímo v akci se snajpry nebyl od konce loňského roku: „Ještě začátkem listopadu, kdy bojovali v Avdijivce, mi nabízeli: hele, pojedeš s námi úplně dopředu na naše pozice. To bylo 800 metrů za frontou, odkud likvidovali nepřátelské vojáky. Ale já jsem měl sérii zakázek pro německá média a když jsem se tam v půlce prosince vrátil, tak už to nešlo. Rusové začali víc tlačit, používali klouzavé bomby KAB, které likvidovaly celé baráky. A to už mě řekli: omlouváme se, ale teď tě tam nevezmeme. To už je příliš riskantní.“Udržování blízkých vztahů s místními je pro Krupařovu práci zásadní. Díky tomu ví, kdy si může dovolit fotit: „Lidi si na mě zvyknou a necítím se jako hyena. Což se mi párkrát stalo při leteckých útocích v Kyjevě nebo v Pokrovsku. Je zmatek, lidi upí, teče krev a do toho objeví parta reportérů, kteří neumějí ani ukrajinsky, ani rusky anemilosrdně tam začnou fotit. V těch situacích se cítím hrozně nesvůj a musím se nutit, abych to dělal taky. A to nemám rád. Takže pro mě je klíčové, být v kolektivu lidí, které znám.“Stanislav Krupař, který v minulosti fotil například pro Lidové noviny nebo časopis Reflex, se v posledních letech živí jako fotograf a reportér na volné noze. Spolupracuje především s německými týdeníky a časopisy Die Zeit, Stern nebo Focus, se švýcarským Neue Zürcher Zeitung nebo s holandskými a belgickými médii. V Česku pak třeba s magazínem Reportér, příležitostně například i se Seznam Zprávami.„V ideálním případě to funguje tak, že tě tam ta redakce vyšle. Ale teď je pro mě čím dál tím obtížnější přesvědčit někoho, aby mně zakázku dal. Vyjíždím tam vlastně na svý triko,“ popsal Krupař úskalí práce nezávislého fotografa.„Upadající zájem o moji práci koresponduje s upadajícím zájmem médií o Ukrajinu. Ten konflikt se táhne dlouho, média jsou z něho unavená a očekávají vždycky něco nového. A já většinou nemám úplně nic nového, co bych jim mohl nabídnout,“ říká.Nové jsou podle něj hlavně posuny v životech lidí, které dokumentuje. „Naposledy na jaře jsem chtěl dělat velkou reportáž o jedné holce snajperce a než jsme se k tomu rozhoupali, tak tu Káťu zabili,“ prozrazuje.Proč Stanislav Krupař říká, že je fotograf, ale ne novinář? Jak moc si podle něj reportéři ve válečném konfliktu pomáhají? A jaké fotografie dokážou zahývat veřejným míněním?

Na Ukrajinu jezdí fotografovat deset let, poslední dva roky dokumentuje místa nejvíc zasažená válkou. „Jiní fotí zázemí nebo každodennost hlouběji v týlu. Mě primárně zajímá to epicentrum,“ říká fotograf Stanislav Krupař, který byl hostem podcastu Mediální cirkus a který se do válkou zmítané země znovu vydal tento týden, jen pár dní po natočení rozhovoru. 
Opět přitom míří do míst nejtužších bojů, konkrétně do Doněcké oblasti na jihovýchodě Ukrajiny. „V Pokrovsku, Avdijivce a Vuhledaru mám spoustu známých jak mezi civilisty, tak mezi vojáky. Teď se tam ta situace silně dramatizuje. Tak chci být u toho,“ vysvětluje s tím, že právě v Avdijivce se probudil i 24. února 2022, kdy Kreml zahájil vpád na ukrajinské území.
Ruská vojska v posledních dnech přitvrzují v útocích na ukrajinskou obranu u zmíněného Pokrovska. Boje v okolí města a přilehlých vesnicích doprovází ustavičné ostřelování, kvůli kterému už podle agenturních zpráv zemřelo i mnoho civilních obyvatel.
„Vesnice za vesnicí, které jsem dobře znal, mizí z povrchu zemského a mě to samozřejmě strašně trápí a štve. I to je důvod, proč se tam chystám.“ říká Krupař s tím, že opět jede i za vojáky, kteří budou blízko první linie. „Od té doby, co jsou tam nasazeni, to území jenom pomalu, ale vytrvale ztrácí. Vesnice, ve kterých jsem s nimi byl ještě na jaře, jsou už dávno ve spárech ruské armády.“
Právě díky dobrým vztahům s ukrajinskými vojáky se fotografovi pravidelně daří proniknout až do míst nedaleko fronty. Spolupracuje třeba se skupinou snajprů. Několik dní také strávil s lékaři u Avdijivky v polní ošetřovně, která jinak bývá pro novináře nepřístupná.
„Hele, pojedeš s námi úplně dopředu“ 
Nebojí se při takových akcích o život? „Není to tak, že by mě vzali všude, kam bych chtěl. Do těch nejdivočejších bojů mě nikdy nevzali. Řídím se jejich rozkazy, respektuju to, co mi nabídnou a to, co mi zakážou. Netlačím se nikam přes jejich zákaz,“ reaguje Krupař.
„Mě baví být v uzavřeném kolektivu třeba do 20 lidí, kde můžu důvěrně poznat jednotlivé účastníky a můžu navázat blízké vztahy uvnitř té skupiny. Zároveň je pozoruju a z toho vznikají moje fotografie. A už je v zásadě jedno, co se odehrává. Samozřejmě, pokud ti kluci jedou někam do akce a jsou ochotni vzít mě s sebou, tak jedu. Už jenom proto, abych nebyl za srágoru, který jenom parazituje a plně se neúčastní jejich života.“
Přímo v akci se snajpry nebyl od konce loňského roku: „Ještě začátkem listopadu, kdy bojovali v Avdijivce, mi nabízeli: hele, pojedeš s námi úplně dopředu na naše pozice. To bylo 800 metrů za frontou, odkud likvidovali nepřátelské vojáky. Ale já jsem měl sérii zakázek pro německá média a když jsem se tam v půlce prosince vrátil, tak už to nešlo. Rusové začali víc tlačit, používali klouzavé bomby KAB, které likvidovaly celé baráky. A to už mě řekli: omlouváme se, ale teď tě tam nevezmeme. To už je příliš riskantní.“
Udržování blízkých vztahů s místními je pro Krupařovu práci zásadní. Díky tomu ví, kdy si může dovolit fotit: „Lidi si na mě zvyknou a necítím se jako hyena. Což se mi párkrát stalo při leteckých útocích v Kyjevě nebo v Pokrovsku. Je zmatek, lidi upí, teče krev a do toho objeví parta reportérů, kteří neumějí ani ukrajinsky, ani rusky anemilosrdně tam začnou fotit. V těch situacích se cítím hrozně nesvůj a musím se nutit, abych to dělal taky. A to nemám rád. Takže pro mě je klíčové, být v kolektivu lidí, které znám.“
Stanislav Krupař, který v minulosti fotil například pro Lidové noviny nebo časopis Reflex, se v posledních letech živí jako fotograf a reportér na volné noze. Spolupracuje především s německými týdeníky a časopisy Die Zeit, Stern nebo Focus, se švýcarským Neue Zürcher Zeitung nebo s holandskými a belgickými médii. V Česku pak třeba s magazínem Reportér, příležitostně například i se <a href="https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-s-ukrajinskym-snajprem-na-fronte-ztratil-jsem-uz-sto-kamaradu-246330" target="_blank">Seznam Zprávami</a>.
„V ideálním případě to funguje tak, že tě tam ta redakce vyšle. Ale teď je pro mě čím dál tím obtížnější přesvědčit někoho, aby mně zakázku dal. Vyjíždím tam vlastně na svý triko,“ popsal Krupař úskalí práce nezávislého fotografa.
„Upadající zájem o moji práci koresponduje s upadajícím zájmem médií o Ukrajinu. Ten konflikt se táhne dlouho, média jsou z něho unavená a očekávají vždycky něco nového. A já většinou nemám úplně nic nového, co bych jim mohl nabídnout,“ říká.
Nové jsou podle něj hlavně posuny v životech lidí, které dokumentuje. „Naposledy na jaře jsem chtěl dělat velkou reportáž o jedné holce snajperce a než jsme se k tomu rozhoupali, tak tu Káťu zabili,“ prozrazuje.
Proč Stanislav Krupař říká, že je fotograf, ale ne novinář? Jak moc si podle něj reportéři ve válečném konfliktu pomáhají? A jaké fotografie dokážou zahývat veřejným míněním?

Aplikace Youradio Talk

Snajperku Káťu zabili, než jsme o ní udělali reportáž, říká fotograf Krupař

Poslechněte si podcast