Extrémismus posilují i příliš přísné tresty za zpochybňování historie
Přísné trestní stíhání nenávistných projevů nebo zpochybňování historie posiluje extrémismus Paragrafy represivních paměťových zákonů často zabránily tomu, aby se otevřený rasismus nebo antisemitismus staly běžnou, normální a tolerovanou součástí našeho veřejného diskurzu. Případy stíhání podle § 405 se nejčastěji týkaly veřejného popírání holokaustu, zpochybňování nacistických koncentračních táborů (např. tábora v Letech u Písku) nebo nověji schvalování válečných zločinů a agresí. Paragrafy 403 a 404 vedly k postihu symboliky (svastiky, SS runy, konkrétní extremistická hesla) a projevů loajality k hnutím potlačujícím práva. V minulosti vedly také k rozbití otevřeně extremistických struktur. Orgánům činným v trestním řízení dala tato legislativa účinné nástroje k zásahům proti militantním neonacistickým a extremistickým skupinám. Příkladem může být např. rozpuštění Dělnické strany v roce 2010 Nejvyšším správním soudem. Zákony také brání před přímou fyzickou a psychickou agresí vůči skupinám obyvatel jako jsou Romové, Židé, příslušníci jiných národností. Aplikace těchto paragrafů naštěstí nevedla k masovému věznění za názory, protože soudy je uplatňují relativně zdrženlivě, někdy až moc, jak ukazuje poslední případ „chirurgů z dovozu“. Populistické strany dokáží totiž velice efektivně využívat represivní paragrafy i kolektivní paměť k vytvoření příběhu o „ohroženém národě“, jehož svobodu slova dusí bruselské a liberální elity. Represivní normy jsou proto v dnešní době jak nezbytným brzdným systémem demokracie, tak i snadným terčem pro populistickou mobilizaci. Vzniká tak oblíbený narativ „Oběti liberální cenzury“. Trestní stíhání za nenávistné projevy nebo zpochybňování historických událostí tyto strany obracejí ve svůj prospěch. Jakýkoliv postih ze strany státu interpretují svému voličstvu nikoliv jako porušení zákona, ale jako důkaz, že „říkají nepohodlnou pravdu“. Vytvářejí obraz, ve kterém jsou „liberální elity“, mainstreamová média a soudy nástrojem k umlčování běžných občanů. Paragrafy o schvalování či podněcování k nenávisti prezentují jako moderní obdobu komunistické cenzury. Proto se s represí v tomto případě musí zvlášť opatrně.