Když každý křičí svou pravdu, je největší odvaha naslouchat

V rovnodennosti světlo a tma sdílejí čas rovným dílem. Inspirace? Jak žít s těmi, kteří volí jinak, věří jinak, žijí jinak? „Církev nemá být hlasem mravokárného dědka, ale nositelkou kultury dialogu.“

Nový díl podcastu Neverím hledá odpověď na otázku, co znamená rovnost a rovnoprávnost v době, kdy se společnost dělí do znepřátelených táborů. Martina a Jan mluví o polarizaci, která není sama o sobě špatná, ale stává se nebezpečnou, když přeroste v antagonismus, když se z názorových protivníků vyrábějí nepřátelé. „Strach je zlý průvodce. Buď útočíme, nebo se uzavřeme. Obojí ničí vztahy.“ Cesta ven podle nich vede přes dialog, úctu a naslouchání. A odvahu nemít vždy poslední slovo. „Není-li možné respektovat názor, je vždy možné respektovat nositele tohoto názoru jako člověka, se kterým sdílím a utvářím společný prostor a čas.“

Rozhovor se dotýká i starých filosofických pojmů – ctnost jako rovnováha mezi krajnostmi (Aristoteles), rovnodennost jako obraz harmonie světla a tmy. A nechybí ani duchovní rozměr: „Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem. To není jen evangelium, to je návod, jak přežít dnešní veřejnou debatu.“