Jan Sokol - Abrahám a Mojžíš – Dynamika nomádského zaslíbení proti usedlému řádu (ČaN 8, koncem r. 1990)

Pozvánka k poslechu: Zajímá vás, proč se říká, že naděje je důležitější než jistota? Jan Sokol v této přednášce ukazuje, jak starověký příběh o Abrahamovi a Mojžíšovi změnil způsob, jakým celá západní civilizace přemýšlí o budoucnosti, spravedlnosti a lidských právech. Zjistíte, proč je lepší lpět na jistotách minulosti, nebo mít odvahu těšit se na to, co teprve přijde, i když je přítomnost těžká.

Sokolův výklad starověkých textů nabízí zásadní klíč k pochopení moderní evropské identity založené na odpovědnosti před „mluvícím Bohem" a v primátu práva nad mocí. Schopnost kriticky nahlížet přítomnost skrze prizma budoucího příslibu a ostražitost vůči falešnému uspokojení činí z této tradice živý základ evropského myšlení, který i dnes nabádá k morální integritě a neustálému úsilí o spravedlivější uspořádání věcí lidských.

Anotace: Jan Sokol v osmé přednášce cyklu Člověk a náboženství systematicky kontrastuje nomádský, na budoucnost orientovaný svět biblických patriarchů s usedlými, na minulost zaměřenými civilizacemi Egypta a Mezopotámie. Na postavách Abrahám, Jákoba a Mojžíše demonstruje postupný vznik zcela nového typu vztahu k božství – vztahu dialogického, smluvního a na budoucnost orientovaného. Klíčovým motivem je Abrahamův „smělý handl" o osud Sodomy, kde člověk argumentuje spravedlností a právem. Tento motiv vrcholí v postavě Jákoba, jehož zápas s Bohem dává jméno celému národu (Izrael – „zápasí Bůh") a definuje identitu, která před Bohem nejen naslouchá, ale i obstojí.

Zatímco mezopotámský Gilgameš končí rezignací a doporučením užívat si přítomného pohodlí („hleď si toho, co máš"), biblické poselství vkládá do dějin „ostruhu" zaslíbení („těš se na to, co přijde"). Tento osten nedovoluje člověku se pohodlně usadit v přítomnosti a činí z víry etickou „výbušninu". Sokol rovněž vyzdvihuje unikátnost izraelského práva, které se jako první v dějinách výslovně ujímá marginalizovaných – vdov, sirotků a cizinců – s odkazem na vlastní zkušenost nesvobody v Egyptě. Kultura se tak již netočí kolem mýtického příběhu, ale kolem právního textu smlouvy, který vyžaduje neustálou kritickou reflexi přítomného stavu společnosti, ztělesněnou postavami proroků.