44 - O syndromu věčného pacienta

Zraněné koleno nestačilo.

Abych se konečně zastavila, musela jsem:

- spadnout z motorky
- pobouchat si hlavu
- navštívit indickou nemocnici

To už člověka donutí zamyslet se nad tím, jestli v té pozici pacienta podvědomě nenachází nějaké skryté potěšení. Jestli se tam náhodou nevrací nějak prapodivně dobrovolně.

Otázka je celkem jasná:

Co si dovolím, POUZE když jsem nemocná/zraněná?

Neboli - jak jsem na tom se stanovováním hranic, říkáním si o pomoc a s přijímáním lásky a péče, pokud NEJSEM zrovna v zuboženém stavu? Je to pro mě přístupné? Nebo k tomu POTŘEBUJU být pacient?

Pojďme to spolu rozbalit.

Zaposlouchej se a zkus si to se mnou.

Máš samozřejmě povolení kdykoli usnout :)

A hlavně být plně a kompletně sebou, tak jak jsi, tady a teď.

OM MANI PEME HUNG

ivu

.

MOHLO BY TĚ ZAJÍMAT:

Série o autismu
Intuitivní a holistické konzultace
Studium HOLISTIKA Z HIMÁLAJÍ
Novinková skupinka na Signalu
Kontakt