65. Jsem dospělá - co teď?

Pamatuju si, že jako dítě jsem měla pocit, že dospělí mají všechno vyřešené.

Vědí, co dělají. Vědí, jak funguje svět. Mají plán.

Pak jsem vyrostla.

A zjistila jsem, že většina dospělých jen velmi přesvědčivě improvizuje.

Nikdo nás neučí, jak být dospělí. Psychologie má návody na dětství, pubertu, rodičovství, důchod i krize. Ale na to dlouhé období mezi tím?

Tady máš život. Hodně štěstí.

S Hankou jsme si povídaly o tom, kdy člověku vlastně dojde, že je dospělý. Jestli ve chvíli, kdy platí složenky. Když se odstěhuje. Když má děti. Nebo když poprvé udělá špatné rozhodnutí a místo hledání viníka řekne:

„Jo. Tohle bylo moje. Příště to udělám líp.“

Bavily jsme se o tom, proč není ostuda říct „nevím“, proč nemusíme reagovat na každou provokaci, proč emoční mozek mluví rychleji než ten logický a proč je někdy největší známkou vyspělosti právě to, že neřekneme první věc, která nás napadne.

A taky o jedné nepříjemné pravdě:

Dospělost není chvíle, kdy máš odpovědi.

Dospělost je chvíle, kdy přestaneš čekat, že je bude mít někdo za tebe.

💡 Mindshifting moment:

Z role oběti se nestaneš tvůrcem ve chvíli, kdy se ti začne dařit. Staneš se jím ve chvíli, kdy převezmeš odpovědnost za svůj příběh.

odkaz: Princezny v hlavě V dnešním díle mluvíme i o této epizodě.