Mezi rolemi

Vzdělání

Osobní rozvoj

ALŽBĚTA JUNGROVÁ: Kdo nás naučil stydět se za vlastní tělo?

Přemýšlíte, jestli je psychoterapie pro vás? Tak si ji nejdřív poslechněte. V podcastu Mezi rolemi vedu rozhovory se známými osobnostmi stejně, jako přemýšlím v terapeutické ordinaci. Nezajímají mě připravené odpovědi ani mediální masky. Zajímají mě okamžiky, kdy se člověk přestane schovávat za to, co by měl říkat. Nečekejte klasické celebrity interview. Čekejte otázky, které jdou pod povrch. Souvislosti, které většině lidí uniknou. A rozhovory, po kterých si možná začnete pokládat nepříjemné otázky i o sobě. Na Instagramu @mezirolemi rozebírám psychologii bez moralizování

Můžete se svléknout před objektivem – a přesto se zoufale bát toho, co na vás někdo uvidí.Možná totiž stud vůbec nezačíná nahotou.Začíná mnohem dřív.Komentářem k našemu tělu. Větou, kterou někdo pronesl v dětství. Potřebou vypadat na fotografii „správně“. Naučenou pózou. Kontrolou. A postupně i představou, kterou jsme si vytvořili o tom, jak bychom měli vypadat, abychom mohli být viděni.S fotografkou Alžbětou Jungrovou jsme začaly u fotografie. A velmi rychle jsme skončily u ženského těla, studu, sexuality, zranitelnosti a toho, jak obtížné někdy je dovolit druhému člověku, aby nás skutečně viděl.Alžběta fotila válku, chudobu, drogy a život v extrémních podmínkách. Později opustila reportážní fotografii, přestože v ní měla vybudovanou kariéru, a bez jistoty další práce začala hledat úplně jiný způsob tvorby.Dnes se ve své volné tvorbě výrazně věnuje ženskému tělu a fotografuje také ženy pro Playboy.A právě tady jsme otevřely otázku, která mě zajímala možná nejvíc:Dívá se na nahou ženu jinak žena a jinak muž?Podle Alžběty ano.Mluvíme o tom, proč ona sama při fotografování ženského těla nehledá primárně sexualitu, ale ženskost, emoci a křehkost. Proč explicitní nahota nemusí být vůbec erotická. A proč může být mnohem silnější právě to, co na fotografii není úplně vidět.Mluvíme také o ženách, které přijdou před objektiv a nejsou zdaleka tak sebevědomé, jak mohou působit. O důvěře mezi fotografkou a fotografovanou ženou. O okamžiku, kdy člověk konečně pustí kontrolu. A o tom, proč právě tehdy podle Alžběty začíná být opravdu krásný.Řešíme i hranice.Kdy je fotografie ještě uměním a kdy už objektivizací? Kdo rozhoduje o tom, co smí být zveřejněno? A existuje fotografie natolik dobrá, že stojí za to kvůli ní překročit hranici druhého člověka?Alžběta má v tomhle jasno: žádná fotografie nestojí za to, aby někomu způsobila trauma.A dostáváme se i k něčemu, co s fotografií zdánlivě nesouvisí.K odvaze odejít.Ne ve chvíli, kdy se vám nedaří. Ale právě ve chvíli, kdy jste v něčem dobří, máte vybudované jméno a okolí vás v té roli zná – jen vy už víte, že v ní nechcete zůstat.V rubrice Tak to ne pak přepisujeme tři výroky:„Být sexy znamená být laciná.“„Erotická fotografie je objektivizace.“„Fotograf je jen pozorovatel.“A dostaneme se i k tomu, proč Alžběta říká, že 21. století patří ženám.Celý rozhovor s Alžbětou Jungrovou je právě teď na HeroHero/mezirolemi

Aplikace Youradio Talk

ALŽBĚTA JUNGROVÁ: Kdo nás naučil stydět se za vlastní tělo?

Poslechněte si podcast