Stopem do Ósaky: Šilhám, mám vykroucenou hlavu, chodím mezi hořícími mrtvolami. Jsem šťastný.

Stopování přes severní Indii má svá úskalí. Já si například pořád úplně nezvykl, že řidiči sedí na opačné straně než u nás. Snažím se navazovat oční kontakt, věřím, že to funguje, ale vždycky civím na místo spolujezdce. A uvědomím si to, až když je auto u mně. Rychle štrejchnu pohledem o metr doleva, musím vypadat jak postižený, asi z toho už začínám šilhat.

Navíc mám úplně vykroucený krk, protože jsem na stopu býval zvyklý, že mě občas auto mine, ale zastaví o kousek dál a zatroubí, ať běžím a nasednu. Problém je, že v Indii troubí každý a pořád, někdy to je pro člověka mého typu – který je vlastně pořád na silnici – nesnesitelné.

Chápu, že troubení má svůj význam. V nepřehledné dopravě s mnoha předpotopními náklaďáky, kličkujícími motorkami a rikšami je to znamení, že „tu jsem a rád bych cestu přežil“, ale přesto bych jim to lehounce zreguloval. Trubte trochu míň. A tišeji. Pak bude Indie dokonalá...

Nebo nebude, to přeháním.