Reportér Magazín

Zpravodajství

Zprávy ze světa zábavy

Stopem do Ósaky: Nemám krosnu, no a co? Zajdu si na fotbálek do mešity

Host Reportéra

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

Vzpomínám, jak jsem před týdnem přeplul do Indonésie, konkrétně na Sumatru, a podíval se do mapy, kudy jet dál. Nejprve mě překvapila vzdálenost: na jih ostrova to mám hodně přes tisíc kilometrů. Východní cesta byla širší, trochu kratší a nejspíš výrazně rychlejší, ale zjevně taky nudnější, tak jsem to vzal středem ostrova, abych si před koncem cesty užil nějakou další krásu, ne-li dobrodružství.Těžko ovšem říct, zda jsem udělal dobře. I když jsem neustále jel, Sumatra zabrala pět dnů. Hypnotizoval jsem okolí, jestli nezahlédnu orangutana nebo aspoň paviána, ale ne, pořád jen palmová džungle, rýžová pole, rybáři veslující na řekách. Pěkné – ale dlouhé.Trochu únavné.Řidiči jsou vesměs milí, ale i ti vás nakonec unaví, protože do střední Sumatry zavítá málokterý cizinec, a tak je každé setkání, neřkuli společná jízda, obrovským zážitkem. V praxi to vypadá tak, že skoro každý začne vytáčet videohovory směrem k příbuzným, a pak na mě namíří mobil, abych se mamince, synkovi, kamarádům a bůhví komu všemu ukázal. Nikdo z těch lidí nehovoří anglicky, tak musím šaškovat a dělat blbiny. Ti neznámí lidé na displeji jsou většinou naprosto strnulí a v šoku, i já zhruba po minutě tuhnu a mlčíme. Já rozpačitě, oni spokojeně…Poněkud únavný je i fakt, že většina Sumatřanů nedokáže vstřebat koncept stopování. Nevěří tomu, že bych mohl dojet díky zdvižené ruce byť jen do příštího města, natožpak stovky kilometrů za den. Myslí si, že se pletu, za každou cenu mě chtějí vyhodit někde na autobusovém nádraží.Trochu pomáhá, když si projedou mé sociální sítě a vidí, že jsem za ty poslední dva měsíce pár jiných řidičů vystřídal (konkrétně jich za sebou mám 224), ale i tak kroutí hlavou, že takhle náš svět přece nefunguje, na zdviženou ruku se po něm nejezdí. Když už nevím kudy kam, řeknu prostě, že nemám peníze. Nehorázná lež, ale v takové chvíli umlknou a začnou sahat do kapes.„Vlastně mám,“ zastavím je, „ale jenom na jídlo a na nocleh.“Načež si musíme vyměnit čísla a oni mi několik dalších dnů píší, jestli jsem opravdu někam dojel. No samozřejmě! Klidně bych jim mohl sdělit pravdu, že jsem odjel po deseti minutách, a že to bylo jasné, vůbec jsem o tom nepochyboval, ale většinou ty jejich zprávy jenom olajkuju a pošlu jednu fotku, protože já si přece nemůžu korespondovat s padesáti lidmi denně, to bych se zhroutil.Uprostřed Sumatry jsem se dostal na zatím nejhorší silnici mé cesty, to byla jedna díra za druhou. Nezapomenu na kamion, ve kterém jsem seděl deset hodin, ale vystoupil jen o 250 kilometrů dál – a tohle je v oblasti, kde se stmívá celoročně velmi brzy, stopařský hendikep.Abych to nahnal, pokračuju občas za tmy, ale nemám to moc rád. Ne že bych se bál, to ani náznakem, už od Thajska se na mě všichni jenom smějí. (V Jakartě jsem si zapomněl na lavičce tašku s velkým diktafonem, mikrofonem a podobně, ale když jsem se po půl hodině vrátil, pořád tam ležela.)Spíš si říkám, aby se za tmy nebáli oni mě; den je prostě lepší.V této části světa panuje taková ležérní, klidná atmosféra, a já se zcela přizpůsobil. Když nasednu do kamionu, tak jenom sundám sešlapané a smradlavé sandály, jediné boty, které mám k dispozici, a bosá chodidla hodím na palubní desku.Řidič se usměje, zvedne palec, a pak si zapálí cigáro, protože zatím každý z mých třiceti indonéských řidičů kouřil jednu za druhou.Jsou to velké změny. Nikde jinde se zdaleka tolik nekouřilo. A v Rusku jsem se musel před nástupem do kamionu zout povinně, tam se všechno lesklo čistotou, měli koberečky. V Indii to v řidičově kabině vypadalo jak v menším chrámu, no a tady na jihu, tady to vypadá jak za časů mého mládí.

Vzpomínám, jak jsem před týdnem přeplul do Indonésie, konkrétně na Sumatru, a podíval se do mapy, kudy jet dál. Nejprve mě překvapila vzdálenost: na jih ostrova to mám hodně přes tisíc kilometrů. Východní cesta byla širší, trochu kratší a nejspíš výrazně rychlejší, ale zjevně taky nudnější, tak jsem to vzal středem ostrova, abych si před koncem cesty užil nějakou další krásu, ne-li dobrodružství.Těžko ovšem říct, zda jsem udělal dobře. I když jsem neustále jel, Sumatra zabrala pět dnů. Hypnotizoval jsem okolí, jestli nezahlédnu orangutana nebo aspoň paviána, ale ne, pořád jen palmová džungle, rýžová pole, rybáři veslující na řekách. Pěkné – ale dlouhé.Trochu únavné.Řidiči jsou vesměs milí, ale i ti vás nakonec unaví, protože do střední Sumatry zavítá málokterý cizinec, a tak je každé setkání, neřkuli společná jízda, obrovským zážitkem. V praxi to vypadá tak, že skoro každý začne vytáčet videohovory směrem k příbuzným, a pak na mě namíří mobil, abych se mamince, synkovi, kamarádům a bůhví komu všemu ukázal. Nikdo z těch lidí nehovoří anglicky, tak musím šaškovat a dělat blbiny. Ti neznámí lidé na displeji jsou většinou naprosto strnulí a v šoku, i já zhruba po minutě tuhnu a mlčíme. Já rozpačitě, oni spokojeně…Poněkud únavný je i fakt, že většina Sumatřanů nedokáže vstřebat koncept stopování. Nevěří tomu, že bych mohl dojet díky zdvižené ruce byť jen do příštího města, natožpak stovky kilometrů za den. Myslí si, že se pletu, za každou cenu mě chtějí vyhodit někde na autobusovém nádraží.Trochu pomáhá, když si projedou mé sociální sítě a vidí, že jsem za ty poslední dva měsíce pár jiných řidičů vystřídal (konkrétně jich za sebou mám 224), ale i tak kroutí hlavou, že takhle náš svět přece nefunguje, na zdviženou ruku se po něm nejezdí. Když už nevím kudy kam, řeknu prostě, že nemám peníze. Nehorázná lež, ale v takové chvíli umlknou a začnou sahat do kapes.„Vlastně mám,“ zastavím je, „ale jenom na jídlo a na nocleh.“Načež si musíme vyměnit čísla a oni mi několik dalších dnů píší, jestli jsem opravdu někam dojel. No samozřejmě! Klidně bych jim mohl sdělit pravdu, že jsem odjel po deseti minutách, a že to bylo jasné, vůbec jsem o tom nepochyboval, ale většinou ty jejich zprávy jenom olajkuju a pošlu jednu fotku, protože já si přece nemůžu korespondovat s padesáti lidmi denně, to bych se zhroutil.Uprostřed Sumatry jsem se dostal na zatím nejhorší silnici mé cesty, to byla jedna díra za druhou. Nezapomenu na kamion, ve kterém jsem seděl deset hodin, ale vystoupil jen o 250 kilometrů dál – a tohle je v oblasti, kde se stmívá celoročně velmi brzy, stopařský hendikep.Abych to nahnal, pokračuju občas za tmy, ale nemám to moc rád. Ne že bych se bál, to ani náznakem, už od Thajska se na mě všichni jenom smějí. (V Jakartě jsem si zapomněl na lavičce tašku s velkým diktafonem, mikrofonem a podobně, ale když jsem se po půl hodině vrátil, pořád tam ležela.)Spíš si říkám, aby se za tmy nebáli oni mě; den je prostě lepší.V této části světa panuje taková ležérní, klidná atmosféra, a já se zcela přizpůsobil. Když nasednu do kamionu, tak jenom sundám sešlapané a smradlavé sandály, jediné boty, které mám k dispozici, a bosá chodidla hodím na palubní desku.Řidič se usměje, zvedne palec, a pak si zapálí cigáro, protože zatím každý z mých třiceti indonéských řidičů kouřil jednu za druhou.Jsou to velké změny. Nikde jinde se zdaleka tolik nekouřilo. A v Rusku jsem se musel před nástupem do kamionu zout povinně, tam se všechno lesklo čistotou, měli koberečky. V Indii to v řidičově kabině vypadalo jak v menším chrámu, no a tady na jihu, tady to vypadá jak za časů mého mládí.

Aplikace Youradio Talk

Stopem do Ósaky: Nemám krosnu, no a co? Zajdu si na fotbálek do mešity

Poslechněte si podcast