Reportér Magazín

Zpravodajství

Zprávy ze světa zábavy

Při zkouškách Váni jsem plakal. Vím z vlastní zkušenosti, jaké to je ocitnout se na hranici šílenství

Host Reportéra

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

Jeho životní divadelní roli možná nikdy neuvidíte. Michal Kern ji hraje pouze třikrát do měsíce v malém a pokaždé vyprodaném pražském Divadle v Řeznické. „Váňa je pro mě naprosto výjimečný,“ říká pětačtyřicetiletý herec v dalším díle podcastu Host Reportéra o moderní variaci na Čechova. Ztvárňuje v ní všech osm postav a více než půldruhé hodiny podává mimořádný herecký i fyzický výkon.„V ty dny, kdy hraju Váňu, se mnou do rána nic není. Snažím se plnit běžné povinnosti, ale duší už jsem na jevišti a celou dobu podvědomě kumuluju energii na večer. Všechno kolem nejspíš splním, ale děje se to jakoby mimo moje tělo. Celý den v podstatě jen přežívám a koncentruju se na večer. Poslední hodinu a půl před začátkem pak sedím sám v malé šatničce, slyším přicházet diváky a klepu se jak drahý pes. No a když pak Váňa skončí, je to neuvěřitelná úleva. Adrenalin dojíždí ještě minimálně dvě další hodiny po představení…“Čechovův Strýček Váňa je drama velmi emotivní, a moderní adaptace britského dramatika Simona Stephense na tom nic nemění. Michal Kern v podcastu vzpomíná, jak se při zkouškách několikrát rozplakal, což si pak musel přísně zakázat.„Nejvíc mě rozsekala zkouška, kdy se Ivan v dialogu se Soňou přizná k tomu, že neví, kudy dál, a pomýšlí na sebevraždu. Přesně jsem chápal, jak moc je ta postava v háji, na samé hranici šílenství, a chvíli jsem nemohl pokračovat.“Ve velmi osobní pasáži rozhovoru Michal Kern popisuje období, kdy se i on ocital na dně. „Byl jsem závislý na alkoholu, chlastem jsem zaháněl nudu a syndrom vyhoření,“ říká s tím, že posledních pět let chodí na terapie a abstinuje.Naposledy byl na hraně šílenství v době před začátkem covidové pandemie. „Své osamělé alkoholové jízdy jsem podnikal jednou za čtvrt roku, trvaly obvykle týden. Ke konci už to bylo opravdu hraniční,“ popisuje v podcastu a uvádí konkrétní příklady. „Je to třeba takový ten stav, kdy člověk jede v MHD a celou dobu se jen modlí, aby tam nepotkal někoho známého a nemusel se s ním dát do řeči… Jsem strašně rád, že je to pryč. I když na druhou stranu je pravda, že dnes trávím své volné večery tak trochu jako důchodce.“

Jeho životní divadelní roli možná nikdy neuvidíte. Michal Kern ji hraje pouze třikrát do měsíce v malém a pokaždé vyprodaném pražském Divadle v Řeznické. „Váňa je pro mě naprosto výjimečný,“ říká pětačtyřicetiletý herec v dalším díle podcastu Host Reportéra o moderní variaci na Čechova. Ztvárňuje v ní všech osm postav a více než půldruhé hodiny podává mimořádný herecký i fyzický výkon.„V ty dny, kdy hraju Váňu, se mnou do rána nic není. Snažím se plnit běžné povinnosti, ale duší už jsem na jevišti a celou dobu podvědomě kumuluju energii na večer. Všechno kolem nejspíš splním, ale děje se to jakoby mimo moje tělo. Celý den v podstatě jen přežívám a koncentruju se na večer. Poslední hodinu a půl před začátkem pak sedím sám v malé šatničce, slyším přicházet diváky a klepu se jak drahý pes. No a když pak Váňa skončí, je to neuvěřitelná úleva. Adrenalin dojíždí ještě minimálně dvě další hodiny po představení…“Čechovův Strýček Váňa je drama velmi emotivní, a moderní adaptace britského dramatika Simona Stephense na tom nic nemění. Michal Kern v podcastu vzpomíná, jak se při zkouškách několikrát rozplakal, což si pak musel přísně zakázat.„Nejvíc mě rozsekala zkouška, kdy se Ivan v dialogu se Soňou přizná k tomu, že neví, kudy dál, a pomýšlí na sebevraždu. Přesně jsem chápal, jak moc je ta postava v háji, na samé hranici šílenství, a chvíli jsem nemohl pokračovat.“Ve velmi osobní pasáži rozhovoru Michal Kern popisuje období, kdy se i on ocital na dně. „Byl jsem závislý na alkoholu, chlastem jsem zaháněl nudu a syndrom vyhoření,“ říká s tím, že posledních pět let chodí na terapie a abstinuje.Naposledy byl na hraně šílenství v době před začátkem covidové pandemie. „Své osamělé alkoholové jízdy jsem podnikal jednou za čtvrt roku, trvaly obvykle týden. Ke konci už to bylo opravdu hraniční,“ popisuje v podcastu a uvádí konkrétní příklady. „Je to třeba takový ten stav, kdy člověk jede v MHD a celou dobu se jen modlí, aby tam nepotkal někoho známého a nemusel se s ním dát do řeči… Jsem strašně rád, že je to pryč. I když na druhou stranu je pravda, že dnes trávím své volné večery tak trochu jako důchodce.“

Aplikace Youradio Talk

Při zkouškách Váni jsem plakal. Vím z vlastní zkušenosti, jaké to je ocitnout se na hranici šílenství

Poslechněte si podcast