Reportér Magazín

Zpravodajství

Zprávy ze světa zábavy

Praha, Paříž, Hollywood – a pak na sobím hřbetě přes Mongolsko. Neuvěřitelný příběh Martiny Skaly

Host Reportéra

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

Ze všech účastníků oné bláznivé výpravy byla jednoznačně nejstarší, což pro ni nemůže být překážkou. Je to od přírody rebelka. Češka původem z pražské Malé Strany, žijící už čtyřicet let v zahraničí. Nomádka. Jmenuje se Martina Skala, maluje, píše knížky a letos v létě (ve svých šestašedesáti letech, na která zdaleka nevypadá) vyrazila na expedici do Mongolska.
„Jeli jsme přes tisíc kilometrů z pouště Gobi k hranici s Ruskem,“ vzpomíná v podcastu Host Reportéra, „vystřídali jsme poušť, step, hory i tajgu. Začali jsme na velbloudech, pak přesedli na koně, po koních přišli na řadu jaci a jako poslední sobi.“
V rozhovoru se Martina Skala vrací k některým zásadním momentům svého života – neuvěřitelných historek má stovky a spoustu si jich oživila při psaní svého nového románu Klub kamzíků. V podcastu konkrétně vzpomíná například na dospívání v malostranské vile. Vzala si herce Ondřeje Pavelku, který se v kotelnách učil role, ona malovala a pomáhala u koní, mladší bratr hrál na bicí v Psích vojácích. „Všichni jsme byli pološílení, jsou to krásné vzpomínky.“
Na Vánoce 1983 odjela sama vlakem do Paříže a už se nevrátila. Po pár ekonomicky těžkých letech začala spolupracovat na filmech s režiséry Formanem nebo Polańskim. S nesprávným mužem počala syna, se kterým (plus s jedním lepším mužem) pak raději zmizela do Kalifornie, byl to divoký život a pořád je.
„V Praze jsem se narodila, v Paříži se našla a v Americe to zúročila,“ říká Martina Skala v podcastu. V USA byla dlouhá léta osamělá, kulturně vyprahlá, ale aspoň díky tomu začala více psát. A jako vždy jí pomáhala jízda na koních, hlavně v poušti: „Kdybych se měla definovat, tak jsem Jezdec, to se mi líbí. Kůň je mým pracovním stolem. V jeho sedle mě napadají nejlepší příběhy a při jízdě na poušti z něj lovím ty nejhezčí obrazy...“

Ze všech účastníků oné bláznivé výpravy byla jednoznačně nejstarší, což pro ni nemůže být překážkou. Je to od přírody rebelka. Češka původem z pražské Malé Strany, žijící už čtyřicet let v zahraničí. Nomádka. Jmenuje se Martina Skala, maluje, píše knížky a letos v létě (ve svých šestašedesáti letech, na která zdaleka nevypadá) vyrazila na expedici do Mongolska.
„Jeli jsme přes tisíc kilometrů z pouště Gobi k hranici s Ruskem,“ vzpomíná v podcastu Host Reportéra, „vystřídali jsme poušť, step, hory i tajgu. Začali jsme na velbloudech, pak přesedli na koně, po koních přišli na řadu jaci a jako poslední sobi.“
V rozhovoru se Martina Skala vrací k některým zásadním momentům svého života – neuvěřitelných historek má stovky a spoustu si jich oživila při psaní svého nového románu Klub kamzíků. V podcastu konkrétně vzpomíná například na dospívání v malostranské vile. Vzala si herce Ondřeje Pavelku, který se v kotelnách učil role, ona malovala a pomáhala u koní, mladší bratr hrál na bicí v Psích vojácích. „Všichni jsme byli pološílení, jsou to krásné vzpomínky.“
Na Vánoce 1983 odjela sama vlakem do Paříže a už se nevrátila. Po pár ekonomicky těžkých letech začala spolupracovat na filmech s režiséry Formanem nebo Polańskim. S nesprávným mužem počala syna, se kterým (plus s jedním lepším mužem) pak raději zmizela do Kalifornie, byl to divoký život a pořád je.
„V Praze jsem se narodila, v Paříži se našla a v Americe to zúročila,“ říká Martina Skala v podcastu. V USA byla dlouhá léta osamělá, kulturně vyprahlá, ale aspoň díky tomu začala více psát. A jako vždy jí pomáhala jízda na koních, hlavně v poušti: „Kdybych se měla definovat, tak jsem Jezdec, to se mi líbí. Kůň je mým pracovním stolem. V jeho sedle mě napadají nejlepší příběhy a při jízdě na poušti z něj lovím ty nejhezčí obrazy...“

Aplikace Youradio Talk

Praha, Paříž, Hollywood – a pak na sobím hřbetě přes Mongolsko. Neuvěřitelný příběh Martiny Skaly

Poslechněte si podcast