Reportér Magazín

Zpravodajství

Zprávy ze světa zábavy

Plyšové hrochy našim dětem do Keni raději neposílejte, ony se jich oprávněně děsí

Host Reportéra

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

Už čtvrt století pomáhá Dana Feminová sirotkům a dalším chudým dětem v Keni. Hlavní těžiště její práce spočívá vedle adopcí na dálku hlavně v projektu Ostrov Naděje na ostrově Rusinga, omývaném vodami Viktoriina jezera. Se svými kolegy z Centra Narovinu a s mnoha místními i českými dobrovolníky tam postupně vybudovali sirotčinec, mateřskou, základní i střední školu, zdravotní kliniku a rybí farmu.
O všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra, tohle je jen jeden z mnoha příběhů. „V sirotčinci jsme měli HIV pozitivního kloučka, jemuž oba rodiče na tuto nemoc brzy zemřeli. Trávil na Ostrově Naděje veškerý svůj čas, dobře a rád mimochodem bubnoval, ale když mu bylo třináct, kolegové z Keni mi volali, že se psychicky zablokoval a odmítá brát léky.“
Když Dana Feminová na ostrov přiletěla, což dělává každoročně a vždy nejméně na měsíc, okamžitě chlapce vyhledala. „Nejsem žádnou odbornicí na HIV, mojí původní profesí je učitelka v mateřské škole, ale potřebovala jsem si s ním promluvit. Sedli jsme si do trávy a on začal vyprávět, jak to je nefér, že už se narodil s takovou nemocí, a když je vlastně odsouzený k smrti, tak proč by měl brát léky. V ten moment jsem se mu svěřila s vlastním příběhem, například s tím, že jsem po rakovině. Řekla jsem mu, že umřít musíme všichni, jen nikdo nevíme, kdy to bude, a že on ještě dlouho může žít plnohodnotně, pokud se k lékům vrátí. Pak jsme oba jenom brečeli a já ho vlastně chápala. Kluci v jeho věku se už začínali koukat po holkách, ale on cítil, že má ohledně vztahů limit, a tak dále. Když jsme se vyplakali, slíbil, že léky zase brát začne. Radostně jsem se zeptala, co mu za to můžu nabídnout, a on odpověděl: Poprosil bych o linkovaný sešit do školy a o jedny nové žabky… Úplně mě to dojalo, a dojímá mě, když vidím, že ten kluk opravdu pořád naplno žije.“
V podcastu Dana Feminová hovoří například o tamní zvláštnosti, což je poměrně častá polygamie: „Historicky měla racionální důvod,“ vysvětluje.
Popisuje, že je ostrov Rusinga sice pěkný, ale podmínky k životu jsou tam složité. Kromě častého výskytu HIV a malárie jsou pro místní komunitu nebezpeční například i agresivní hroši: „Na farmě jsme raději přestali pěstovat brambory, ty pro ně byly až příliš velkým lákadlem.“
Dana Feminová se hlásí k silně humanistickým myšlenkám a podle toho centrum v Keni řídí. „Jsme třeba naprostá výjimka v tom, že se v našich školách děti nesmějí fyzicky trestat,“ říká v podcastu. „Učitelé, kteří i tak ve slabší chvíli sáhnou po rákosce, ze mě pak mají oprávněný strach.“

Už čtvrt století pomáhá Dana Feminová sirotkům a dalším chudým dětem v Keni. Hlavní těžiště její práce spočívá vedle adopcí na dálku hlavně v projektu Ostrov Naděje na ostrově Rusinga, omývaném vodami Viktoriina jezera. Se svými kolegy z Centra Narovinu a s mnoha místními i českými dobrovolníky tam postupně vybudovali sirotčinec, mateřskou, základní i střední školu, zdravotní kliniku a rybí farmu.
O všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra, tohle je jen jeden z mnoha příběhů. „V sirotčinci jsme měli HIV pozitivního kloučka, jemuž oba rodiče na tuto nemoc brzy zemřeli. Trávil na Ostrově Naděje veškerý svůj čas, dobře a rád mimochodem bubnoval, ale když mu bylo třináct, kolegové z Keni mi volali, že se psychicky zablokoval a odmítá brát léky.“
Když Dana Feminová na ostrov přiletěla, což dělává každoročně a vždy nejméně na měsíc, okamžitě chlapce vyhledala. „Nejsem žádnou odbornicí na HIV, mojí původní profesí je učitelka v mateřské škole, ale potřebovala jsem si s ním promluvit. Sedli jsme si do trávy a on začal vyprávět, jak to je nefér, že už se narodil s takovou nemocí, a když je vlastně odsouzený k smrti, tak proč by měl brát léky. V ten moment jsem se mu svěřila s vlastním příběhem, například s tím, že jsem po rakovině. Řekla jsem mu, že umřít musíme všichni, jen nikdo nevíme, kdy to bude, a že on ještě dlouho může žít plnohodnotně, pokud se k lékům vrátí. Pak jsme oba jenom brečeli a já ho vlastně chápala. Kluci v jeho věku se už začínali koukat po holkách, ale on cítil, že má ohledně vztahů limit, a tak dále. Když jsme se vyplakali, slíbil, že léky zase brát začne. Radostně jsem se zeptala, co mu za to můžu nabídnout, a on odpověděl: Poprosil bych o linkovaný sešit do školy a o jedny nové žabky… Úplně mě to dojalo, a dojímá mě, když vidím, že ten kluk opravdu pořád naplno žije.“
V podcastu Dana Feminová hovoří například o tamní zvláštnosti, což je poměrně častá polygamie: „Historicky měla racionální důvod,“ vysvětluje.
Popisuje, že je ostrov Rusinga sice pěkný, ale podmínky k životu jsou tam složité. Kromě častého výskytu HIV a malárie jsou pro místní komunitu nebezpeční například i agresivní hroši: „Na farmě jsme raději přestali pěstovat brambory, ty pro ně byly až příliš velkým lákadlem.“
Dana Feminová se hlásí k silně humanistickým myšlenkám a podle toho centrum v Keni řídí. „Jsme třeba naprostá výjimka v tom, že se v našich školách děti nesmějí fyzicky trestat,“ říká v podcastu. „Učitelé, kteří i tak ve slabší chvíli sáhnou po rákosce, ze mě pak mají oprávněný strach.“

Aplikace Youradio Talk

Plyšové hrochy našim dětem do Keni raději neposílejte, ony se jich oprávněně děsí

Poslechněte si podcast