Reportér Magazín

Zpravodajství

Zprávy ze světa zábavy

Byl mistrem ve stlaní postelí, šly mu i šipky do kontejnerů s jídlem. A teď mám kapelu Čáry života

Host Reportéra

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

„Jakousi skrytou ambici, že mě muzika opravdu uživí, jsem měl naposledy kdysi před lety v Berlíně,“ vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra devětatřicetiletý hudebník Jan Boroš. Na klubové scéně je respektovanou osobností, získal mimo jiné cenu Anděl s kapelou Fiordmoss a cenu Apollo za debutovou desku se svým současným projektem Čáry života.
Zatímco debut se jmenoval Stínítko, teď vychází deska druhá, snad ještě povedenější, a ta má název Sluníčko.
Jan Boroš se v podcastu ochotně vrací do minulosti, mimo jiné právě k šesti letům prožitým s kapelou Fiordmoss v Berlíně.
„Doufali jsme, že třeba dokážeme pravidelně jezdit po evropských klubech a festivalech, což jsme vlastně i dokázali. Zahráli jsme si s pár světovými kapelami, které obdivujeme, v jednu chvíli jsme prý dokonce byli blízko k tomu, aby se naše píseň dostala do nějakého filmu Mumie 3 nebo co, ale nevyšlo to. Vlastně jsem celou dobu vydělával tak akorát, abych z toho zaplatil berlínský nájem.“
V rozhovoru popisuje, jak se tehdy stal mistrem ve stlaní hotelových postelí, což byla dlouho jeho brigáda, a směje se při vzpomínce, jak sháněl jídlo buď ve slevách, nebo v případě skutečné nouze v kontejnerech s prošlými potravinami u obchoďáků.
„Po šesti letech jsem zjistil, že už vlastně žádné velké ambice nemám. A že si tam připadám trochu osaměle, Berlín je podle mě město mnoha osamělých lidí. Roku 2018 jsem se přestěhoval do Prahy, založil Čáry života, poprvé v životě začal naplno zpívat. Vydali jsme desku, asi rok a půl mě to bavilo, pak už trochu míň... Teď jsem v období, kdy mě to zase hodně baví, ale lidi by na koncert měli přijít radši dříve než později, protože kdo ví, co bude za rok, já to už znám. Skládání písní a vydání desky je pro mě důležitější než potom ty koncerty. Může se stát, že za rok budu bydlet třeba v Portugalsku.“
V rozhovoru vzpomíná na dětství prožité v okolí Valašského Meziříčí: „V šestnácti jsem dělal do češtiny rozhovor s Petrem Fialou z Mňágy. Zaplatil mi dvě piva a krabičku cigaret, takže zůstává navždy mým oblíbencem.“
Mluví o tom, jak si od čtrnácti let přivydělával hraním po zábavách, o víkendech takhle trávil celé noci: „V jedné skupině jsme byli s tátou a dalšími fotříky, tam jsem vybrnkával na kytaru Olympiky a podobně. Druhou jsem měl s vrstevníky a s těmi jsme hráli věci modernější, což byli koncem devadesátek třeba Chinaski.“
V jedné překvapivé části rozhovoru hovoří Jan Boroš o tom, co si obvykle nechává sám pro sebe – jeho kapela Čáry života přišla tragicky o bubeníka a musela se s tou situací složitě vyrovnávat.
Album Sluníčko má křty 4. dubna v pražském Café V lese a 9. dubna v brněnské Alterně.

„Jakousi skrytou ambici, že mě muzika opravdu uživí, jsem měl naposledy kdysi před lety v Berlíně,“ vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra devětatřicetiletý hudebník Jan Boroš. Na klubové scéně je respektovanou osobností, získal mimo jiné cenu Anděl s kapelou Fiordmoss a cenu Apollo za debutovou desku se svým současným projektem Čáry života.
Zatímco debut se jmenoval Stínítko, teď vychází deska druhá, snad ještě povedenější, a ta má název Sluníčko.
Jan Boroš se v podcastu ochotně vrací do minulosti, mimo jiné právě k šesti letům prožitým s kapelou Fiordmoss v Berlíně.
„Doufali jsme, že třeba dokážeme pravidelně jezdit po evropských klubech a festivalech, což jsme vlastně i dokázali. Zahráli jsme si s pár světovými kapelami, které obdivujeme, v jednu chvíli jsme prý dokonce byli blízko k tomu, aby se naše píseň dostala do nějakého filmu Mumie 3 nebo co, ale nevyšlo to. Vlastně jsem celou dobu vydělával tak akorát, abych z toho zaplatil berlínský nájem.“
V rozhovoru popisuje, jak se tehdy stal mistrem ve stlaní hotelových postelí, což byla dlouho jeho brigáda, a směje se při vzpomínce, jak sháněl jídlo buď ve slevách, nebo v případě skutečné nouze v kontejnerech s prošlými potravinami u obchoďáků.
„Po šesti letech jsem zjistil, že už vlastně žádné velké ambice nemám. A že si tam připadám trochu osaměle, Berlín je podle mě město mnoha osamělých lidí. Roku 2018 jsem se přestěhoval do Prahy, založil Čáry života, poprvé v životě začal naplno zpívat. Vydali jsme desku, asi rok a půl mě to bavilo, pak už trochu míň... Teď jsem v období, kdy mě to zase hodně baví, ale lidi by na koncert měli přijít radši dříve než později, protože kdo ví, co bude za rok, já to už znám. Skládání písní a vydání desky je pro mě důležitější než potom ty koncerty. Může se stát, že za rok budu bydlet třeba v Portugalsku.“
V rozhovoru vzpomíná na dětství prožité v okolí Valašského Meziříčí: „V šestnácti jsem dělal do češtiny rozhovor s Petrem Fialou z Mňágy. Zaplatil mi dvě piva a krabičku cigaret, takže zůstává navždy mým oblíbencem.“
Mluví o tom, jak si od čtrnácti let přivydělával hraním po zábavách, o víkendech takhle trávil celé noci: „V jedné skupině jsme byli s tátou a dalšími fotříky, tam jsem vybrnkával na kytaru Olympiky a podobně. Druhou jsem měl s vrstevníky a s těmi jsme hráli věci modernější, což byli koncem devadesátek třeba Chinaski.“
V jedné překvapivé části rozhovoru hovoří Jan Boroš o tom, co si obvykle nechává sám pro sebe – jeho kapela Čáry života přišla tragicky o bubeníka a musela se s tou situací složitě vyrovnávat.
Album Sluníčko má křty 4. dubna v pražském Café V lese a 9. dubna v brněnské Alterně.

Aplikace Youradio Talk

Byl mistrem ve stlaní postelí, šly mu i šipky do kontejnerů s jídlem. A teď mám kapelu Čáry života

Poslechněte si podcast