Reportér Magazín

Zpravodajství

Zprávy ze světa zábavy

Budu tátou. Nikdy se nesmím chovat jako vietnamští muži, kteří (ne)vychovávali mě, říká rapper Anki

Host Reportéra

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

Ještě před pěti lety Anki netušil, že má nějaké umělecké vlohy, natož ambice, a teď je nominovaný na dvě hudební ceny zároveň: na Vinylu i na Apollo. Mladé české posluchače fascinuje jeho příběh, o který se postupně podělil na dosavadních třech albech.
V dalším díle podcastu Host Reportéra jedenatřicetiletý Anki všechno velmi otevřeně rekapituluje. Hovoří o bezcitném otci, který žije v severním Vietnamu. „Od chvíle, kdy jsem začal vydělávat, mi dával najevo, že mu mám platit za život, který mi dal.“
Hovoří i o otčímovi, který míval záchvaty agresivity. „Jako dítě jsem občas musel zakročit, abych mamce pomohl. Buď jsem hledal pomoc u sousedů, nebo volal policajty.“
Svou matku Anki miluje: „Ale vlastně bych ji skoro neznal, kdybych nemusel od dětství pracovat ve večerce. To bylo jediné místo, kde jsme si měli čas promluvit.“
Na prvních dvacet let života v západočeském pohraničí vzpomíná nerad. „Když jsem měl předloni koncert v Aši, ani jsem se nemohl procházet po městě, dělalo by se mi špatně skoro ze všech vzpomínek.“
Vzpomíná, jak trávil večery po hernách, kde si zpříjemňoval čas drogami. „Celé dětství jsem toužil zmizet někam daleko – alespoň tak daleko, abych se pravidelně nemusel vracet do večerky. Před deseti lety jsem odjel pracovat do Hamburku, kde jsem prodával zmrzlinu, potom do Švýcarska. Ale nakonec jsem pochopil, že mě snad může zachránit i Praha.“
Během covidové karantény mu kamarádi natočili první písničku s klipem, který zaujal – přeci jen, vietnamských rapperů v Česku moc nemáme. Anki začal makat, na to byl z večerky zvyklý. Dnes už si zvykl na to, že je z něj hudebník se stovkami fanoušků, ale pouze hudbou se neživí, ani s tím do budoucna nepočítá. „Na větší komerční úspěch je moje hudba příliš melancholická,“ myslí si. „A veselé letní hity dělat nechci.“
S partnerkou čeká narození prvního dítěte, a aby rodinu uživil, pracuje zároveň v bistru na pražské Letné. „Často myslím na to, že nesmím být nikdy takovým tátou, jako byli chlapi u nás v rodině. Vím, že jsem po tátovi zdědil vznětlivost. Taky mám problémy s úzkostí a panickými atakami. Proto chodím pravidelně na terapie a se všemi těmito emocemi se snažím poctivě pracovat,“ říká Anki v podcastu. „Věřím, že to je na dobré cestě.“

Ještě před pěti lety Anki netušil, že má nějaké umělecké vlohy, natož ambice, a teď je nominovaný na dvě hudební ceny zároveň: na Vinylu i na Apollo. Mladé české posluchače fascinuje jeho příběh, o který se postupně podělil na dosavadních třech albech.
V dalším díle podcastu Host Reportéra jedenatřicetiletý Anki všechno velmi otevřeně rekapituluje. Hovoří o bezcitném otci, který žije v severním Vietnamu. „Od chvíle, kdy jsem začal vydělávat, mi dával najevo, že mu mám platit za život, který mi dal.“
Hovoří i o otčímovi, který míval záchvaty agresivity. „Jako dítě jsem občas musel zakročit, abych mamce pomohl. Buď jsem hledal pomoc u sousedů, nebo volal policajty.“
Svou matku Anki miluje: „Ale vlastně bych ji skoro neznal, kdybych nemusel od dětství pracovat ve večerce. To bylo jediné místo, kde jsme si měli čas promluvit.“
Na prvních dvacet let života v západočeském pohraničí vzpomíná nerad. „Když jsem měl předloni koncert v Aši, ani jsem se nemohl procházet po městě, dělalo by se mi špatně skoro ze všech vzpomínek.“
Vzpomíná, jak trávil večery po hernách, kde si zpříjemňoval čas drogami. „Celé dětství jsem toužil zmizet někam daleko – alespoň tak daleko, abych se pravidelně nemusel vracet do večerky. Před deseti lety jsem odjel pracovat do Hamburku, kde jsem prodával zmrzlinu, potom do Švýcarska. Ale nakonec jsem pochopil, že mě snad může zachránit i Praha.“
Během covidové karantény mu kamarádi natočili první písničku s klipem, který zaujal – přeci jen, vietnamských rapperů v Česku moc nemáme. Anki začal makat, na to byl z večerky zvyklý. Dnes už si zvykl na to, že je z něj hudebník se stovkami fanoušků, ale pouze hudbou se neživí, ani s tím do budoucna nepočítá. „Na větší komerční úspěch je moje hudba příliš melancholická,“ myslí si. „A veselé letní hity dělat nechci.“
S partnerkou čeká narození prvního dítěte, a aby rodinu uživil, pracuje zároveň v bistru na pražské Letné. „Často myslím na to, že nesmím být nikdy takovým tátou, jako byli chlapi u nás v rodině. Vím, že jsem po tátovi zdědil vznětlivost. Taky mám problémy s úzkostí a panickými atakami. Proto chodím pravidelně na terapie a se všemi těmito emocemi se snažím poctivě pracovat,“ říká Anki v podcastu. „Věřím, že to je na dobré cestě.“

Aplikace Youradio Talk

Budu tátou. Nikdy se nesmím chovat jako vietnamští muži, kteří (ne)vychovávali mě, říká rapper Anki

Poslechněte si podcast