FOCUS ON

Byznys

240 Kč za hodinu za riskování života. Stojí vojenské mise za to?

FocusOn je publicistický web zaměřený na byznys a moderní technologie.

Bývalý voják a dnes kontaktní pracovník pro podporu válečných veteránů Michal Vondraš má za sebou 25 let služby v armádě. V rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn mluví o tom, jak se v Česku rozjíždí systém péče o veterány, jak funguje Vojenský fond solidarity a proč je těžký návrat z vojenského prostředí do civilu. Michal Vondraš dnes působí jako kontaktní pracovník Agentury pro podporu válečných veteránů v Plzeňském kraji. V celé republice funguje podle něj okolo 40 kontaktních pracovníků. Jejich úkolem je pomoci mužům a ženám, kteří sloužili na misích nebo dlouhá léta v armádě, aby zvládli přechod do civilního života. „Pomáháme klientům z řad válečných veteránů napříč věkovými kategoriemi: od mladých až po seniory. Jde o situace na trhu práce, vyřizování dávek, žádosti o péči, zdravotní a psychologickou pomoc nebo právní poradenství. Podpora se týká také blízkých osob, například manželek či dětí,“ vysvětluje Vondraš. Podle něj je zásadní, že armáda poskytuje vojákům jasnou strukturu: vědí, kdy a kde mají být, co dělat a na koho se spolehnout. V civilním životě to chybí, a proto řada veteránů naráží na vážné problémy. Vojenský fond solidarity: 96 % přímo k veteránům Významnou roli v podpoře hraje Vojenský fond solidarity, který vznikl v roce 2014 po tragické události v Afghánistánu. Spravuje jej Charita ČR a financován je zejména ze sbírky Vlčí máky. „Když někdo přispěje stokorunou, 96 korun jde přímo na podporu válečného veterána a jeho rodiny. Charita si bere pouze 4 % na správu účtů,“ říká Vondraš. Fond pomáhá nejen veteránům, ale i vojákům v aktivní službě, jejich rodinám a nezaopatřeným dětem. Poskytuje podporu například v době nezaměstnanosti, při úrazech, v případě potřeby kompenzačních pomůcek, nebo hradí vzdělání dětí po zemřelých vojácích. Maximální podpora pro nezaopatřené dítě činí až 50 tisíc korun ročně. Návrat do civilu: úspěchy i pády Mnozí veteráni se po odchodu z armády dokážou uplatnit. Zakládají střelnice, outdoorové firmy nebo poskytují výcvik. Jiní ale končí bez domova či v závislostech. „Řada kluků si poradí a založí vlastní podnikání. Ale znám i případy, kdy se lidé nedokázali vyrovnat s přechodem do civilu a skončili na ulici nebo propadli alkoholu,“ popisuje Vondraš. Problémem podle něj je i hrdost samotných vojáků. Mnozí si nechtějí připustit, že potřebují pomoc. Často proto přichází podněty od jejich manželek, partnerů či přátel, nikoli od samotných veteránů. Zahraniční mise a cena služby Často se v diskusích objevuje předsudek, že vojáci odcházejí na mise hlavně kvůli penězům. Podle Vondraše je to zkreslený pohled. „Když se odměna za zahraniční operaci rozpočítá, vychází to zhruba na 240 korun za hodinu – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, půl roku až rok. Otázka zní, kolik lidí by bylo ochotných za tuto mzdu riskovat život,“ připomíná. Sám byl v roce 2019 těžce zraněn při výcviku s ručním granátem. „Říjnový den 2019 beru jako své druhé narozeniny. Naučil jsem se s tím žít a neberu to jako handicap. Pomohla mi rodina, přátelé i vojenský dril,“ říká. Péče o stárnoucí veterány V Česku dnes postupně přibývá i veteránů z misí 90. let – z války v Perském zálivu, Bosny či misí UNPROFOR. Ti už dosahují věku 60–65 let a začínají potřebovat systematičtější pomoc. Celý rozhovor, který moderuje Amar Ibrahim, si můžete pustit jako video nebo podcast:<ol><li>Jaký byl pro Michala Vondraše nejtěžší zahraniční kurz přežití a proč psychika hraje větší roli než fyzická kondice?</li><li>Proč je zima podle vojáků zrádnější než vedro a jaké strategie používají při extrémních podmínkách?</li><li>Jak nebezpeční mohou být v Amazonii drobní živočichové?</li><li>Jaké osobní historky sdílí veteráni mezi sebou a jak funguje specifický „vojenský humor“ napříč armádami?</li><li>Jaké společné akce – například střelecké závody – plánuje česká veteránská komunita do budoucna?</li></ol>

Voják a kontaktní pracovník pro podporu válečných veteránů Michal Vondraš má za sebou 25 let služby v armádě. V rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn mluví o tom, jak se v Česku rozjíždí systém péče o veterány, jak funguje Vojenský fond solidarity a proč je těžký návrat z vojenského prostředí do civilu. Michal Vondraš dnes působí jako kontaktní pracovník Agentury pro podporu válečných veteránů v Plzeňském kraji. V celé republice funguje podle něj okolo 40 kontaktních pracovníků. Jejich úkolem je pomoci mužům a ženám, kteří sloužili na misích nebo dlouhá léta v armádě, aby zvládli přechod do civilního života. „Pomáháme klientům z řad válečných veteránů napříč věkovými kategoriemi: od mladých až po seniory. Jde o situace na trhu práce, vyřizování dávek, žádosti o péči, zdravotní a psychologickou pomoc nebo právní poradenství. Podpora se týká také blízkých osob, například manželek či dětí,“ vysvětluje Vondraš. Podle něj je zásadní, že armáda poskytuje vojákům jasnou strukturu: vědí, kdy a kde mají být, co dělat a na koho se spolehnout. V civilním životě to chybí, a proto řada veteránů naráží na vážné problémy. Vojenský fond solidarity: 96 % přímo k veteránům Významnou roli v podpoře hraje Vojenský fond solidarity, který vznikl v roce 2014 po tragické události v Afghánistánu. Spravuje jej Charita ČR a financován je zejména ze sbírky Vlčí máky. „Když někdo přispěje stokorunou, 96 korun jde přímo na podporu válečného veterána a jeho rodiny. Charita si bere pouze 4 % na správu účtů,“ říká Vondraš. Fond pomáhá nejen veteránům, ale i vojákům v aktivní službě, jejich rodinám a nezaopatřeným dětem. Poskytuje podporu například v době nezaměstnanosti, při úrazech, v případě potřeby kompenzačních pomůcek, nebo hradí vzdělání dětí po zemřelých vojácích. Maximální podpora pro nezaopatřené dítě činí až 50 tisíc korun ročně. Návrat do civilu: úspěchy i pády Mnozí veteráni se po odchodu z armády dokážou uplatnit. Zakládají střelnice, outdoorové firmy nebo poskytují výcvik. Jiní ale končí bez domova či v závislostech. „Řada kluků si poradí a založí vlastní podnikání. Ale znám i případy, kdy se lidé nedokázali vyrovnat s přechodem do civilu a skončili na ulici nebo propadli alkoholu,“ popisuje Vondraš. Problémem podle něj je i hrdost samotných vojáků. Mnozí si nechtějí připustit, že potřebují pomoc. Často proto přichází podněty od jejich manželek, partnerů či přátel, nikoli od samotných veteránů. Zahraniční mise a cena služby Často se v diskusích objevuje předsudek, že vojáci odcházejí na mise hlavně kvůli penězům. Podle Vondraše je to zkreslený pohled. „Když se odměna za zahraniční operaci rozpočítá, vychází to zhruba na 240 korun za hodinu – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, půl roku až rok. Otázka zní, kolik lidí by bylo ochotných za tuto mzdu riskovat život,“ připomíná. Sám byl v roce 2019 těžce zraněn při výcviku s ručním granátem. „Říjnový den 2019 beru jako své druhé narozeniny. Naučil jsem se s tím žít a neberu to jako handicap. Pomohla mi rodina, přátelé i vojenský dril,“ říká. Péče o stárnoucí veterány V Česku dnes postupně přibývá i veteránů z misí 90. let – z války v Perském zálivu, Bosny či misí UNPROFOR. Ti už dosahují věku 60–65 let a začínají potřebovat systematičtější pomoc. Celý rozhovor, který moderuje Amar Ibrahim, si můžete pustit jako video nebo podcast:<ol><li>Jaký byl pro Michala Vondraše nejtěžší zahraniční kurz přežití a proč psychika hraje větší roli než fyzická kondice?</li><li>Proč je zima podle vojáků zrádnější než vedro a jaké strategie používají při extrémních podmínkách?</li><li>Jak nebezpeční mohou být v Amazonii drobní živočichové?</li><li>Jaké osobní historky sdílí veteráni mezi sebou a jak funguje specifický „vojenský humor“ napříč armádami?</li><li>Jaké společné akce – například střelecké závody – plánuje česká veteránská komunita do budoucna?</li></ol>

Aplikace Youradio Talk

240 Kč za hodinu za riskování života. Stojí vojenské mise za to?

Poslechněte si podcast