O epizodě podcastu
Bývalý voják a dnes kontaktní pracovník pro podporu válečných veteránů Michal Vondraš má za sebou 25 let služby v armádě. V rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn mluví o tom, jak se v Česku rozjíždí systém péče o veterány, jak funguje Vojenský fond solidarity a proč je těžký návrat z vojenského prostředí do civilu.
Michal Vondraš dnes působí jako kontaktní pracovník Agentury pro podporu válečných veteránů v Plzeňském kraji. V celé republice funguje podle něj okolo 40 kontaktních pracovníků. Jejich úkolem je pomoci mužům a ženám, kteří sloužili na misích nebo dlouhá léta v armádě, aby zvládli přechod do civilního života.
„ Pomáháme klientům z řad válečných veteránů napříč věkovými kategoriemi: od mladých až po seniory. Jde o situace na trhu práce, vyřizování dávek, žádosti o péči, zdravotní a psychologickou pomoc nebo právní poradenství. Podpora se týká také blízkých osob, například manželek či dětí, “ vysvětluje Vondraš.
Podle něj je zásadní, že armáda poskytuje vojákům jasnou strukturu: vědí, kdy a kde mají být, co dělat a na koho se spolehnout. V civilním životě to chybí, a proto řada veteránů naráží na vážné problémy.
Vojenský fond solidarity: 96 % přímo k veteránům
Významnou roli v podpoře hraje Vojenský fond solidarity, který vznikl v roce 2014 po tragické události v Afghánistánu. Spravuje jej Charita ČR a financován je zejména ze sbírky Vlčí máky.
„ Když někdo přispěje stokorunou, 96 korun jde přímo na podporu válečného veterána a jeho rodiny. Charita si bere pouze 4 % na správu účtů, “ říká Vondraš.
Fond pomáhá nejen veteránům, ale i vojákům v aktivní službě, jejich rodinám a nezaopatřeným dětem. Poskytuje podporu například v době nezaměstnanosti, při úrazech, v případě potřeby kompenzačních pomůcek, nebo hradí vzdělání dětí po zemřelých vojácích. Maximální podpora pro nezaopatřené dítě činí až 50 tisíc korun ročně.
Návrat do civilu: úspěchy i pády
Mnozí veteráni se po odchodu z armády dokážou uplatnit. Zakládají střelnice, outdoorové firmy nebo poskytují výcvik. Jiní ale končí bez domova či v závislostech.
„ Řada kluků si poradí a založí vlastní podnikání. Ale znám i případy, kdy se lidé nedokázali vyrovnat s přechodem do civilu a skončili na ulici nebo propadli alkoholu, “ popisuje Vondraš.
Problémem podle něj je i hrdost samotných vojáků. Mnozí si nechtějí připustit, že potřebují pomoc. Často proto přichází podněty od jejich manželek, partnerů či přátel, nikoli od samotných veteránů.
Zahraniční mise a cena služby
Často se v diskusích objevuje předsudek, že vojáci odcházejí na mise hlavně kvůli penězům. Podle Vondraše je to zkreslený pohled. „ Když se odměna za zahraniční operaci rozpočítá, vychází to zhruba na 240 korun za hodinu – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, půl roku až rok. Otázka zní, kolik lidí by bylo ochotných za tuto mzdu riskovat život, “ připomíná.
Sám byl v roce 2019 těžce zraněn při výcviku s ručním granátem. „ Říjnový den 2019 beru jako své druhé narozeniny. Naučil jsem se s tím žít a neberu to jako handicap. Pomohla mi rodina, přátelé i vojenský dril, “ říká.
Péče o stárnoucí veterány
V Česku dnes postupně přibývá i veteránů z misí 90. let – z války v Perském zálivu, Bosny či misí UNPROFOR. Ti už dosahují věku 60–65 let a začínají potřebovat systematičtější pomoc.
Celý rozhovor, který moderuje Amar Ibrahim, si můžete pustit jako video nebo podcast:
- Jaký byl pro Michala Vondraše nejtěžší zahraniční kurz přežití a proč psychika hraje větší roli než fyzická kondice?
- Proč je zima podle vojáků zrádnější než vedro a jaké strategie používají při extrémních podmínkách?
- Jak nebezpeční mohou být v Amazonii drobní živočichové?
- Jaké osobní historky sdílí veteráni mezi sebou a jak funguje specifický „vojenský humor“ napříč armádami?
- Jaké společné akce – například střelecké závody – plánuje česká veteránská komunita do budoucna?
Voják a kontaktní pracovník pro podporu válečných veteránů Michal Vondraš má za sebou 25 let služby v armádě. V rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn mluví o tom, jak se v Česku rozjíždí systém péče o veterány, jak funguje Vojenský fond solidarity a proč je těžký návrat z vojenského prostředí do civilu.
Michal Vondraš dnes působí jako kontaktní pracovník Agentury pro podporu válečných veteránů v Plzeňském kraji. V celé republice funguje podle něj okolo 40 kontaktních pracovníků. Jejich úkolem je pomoci mužům a ženám, kteří sloužili na misích nebo dlouhá léta v armádě, aby zvládli přechod do civilního života.
„ Pomáháme klientům z řad válečných veteránů napříč věkovými kategoriemi: od mladých až po seniory. Jde o situace na trhu práce, vyřizování dávek, žádosti o péči, zdravotní a psychologickou pomoc nebo právní poradenství. Podpora se týká také blízkých osob, například manželek či dětí, “ vysvětluje Vondraš.
Podle něj je zásadní, že armáda poskytuje vojákům jasnou strukturu: vědí, kdy a kde mají být, co dělat a na koho se spolehnout. V civilním životě to chybí, a proto řada veteránů naráží na vážné problémy.
Vojenský fond solidarity: 96 % přímo k veteránům
Významnou roli v podpoře hraje Vojenský fond solidarity, který vznikl v roce 2014 po tragické události v Afghánistánu. Spravuje jej Charita ČR a financován je zejména ze sbírky Vlčí máky.
„ Když někdo přispěje stokorunou, 96 korun jde přímo na podporu válečného veterána a jeho rodiny. Charita si bere pouze 4 % na správu účtů, “ říká Vondraš.
Fond pomáhá nejen veteránům, ale i vojákům v aktivní službě, jejich rodinám a nezaopatřeným dětem. Poskytuje podporu například v době nezaměstnanosti, při úrazech, v případě potřeby kompenzačních pomůcek, nebo hradí vzdělání dětí po zemřelých vojácích. Maximální podpora pro nezaopatřené dítě činí až 50 tisíc korun ročně.
Návrat do civilu: úspěchy i pády
Mnozí veteráni se po odchodu z armády dokážou uplatnit. Zakládají střelnice, outdoorové firmy nebo poskytují výcvik. Jiní ale končí bez domova či v závislostech.
„ Řada kluků si poradí a založí vlastní podnikání. Ale znám i případy, kdy se lidé nedokázali vyrovnat s přechodem do civilu a skončili na ulici nebo propadli alkoholu, “ popisuje Vondraš.
Problémem podle něj je i hrdost samotných vojáků. Mnozí si nechtějí připustit, že potřebují pomoc. Často proto přichází podněty od jejich manželek, partnerů či přátel, nikoli od samotných veteránů.
Zahraniční mise a cena služby
Často se v diskusích objevuje předsudek, že vojáci odcházejí na mise hlavně kvůli penězům. Podle Vondraše je to zkreslený pohled. „ Když se odměna za zahraniční operaci rozpočítá, vychází to zhruba na 240 korun za hodinu – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, půl roku až rok. Otázka zní, kolik lidí by bylo ochotných za tuto mzdu riskovat život, “ připomíná.
Sám byl v roce 2019 těžce zraněn při výcviku s ručním granátem. „ Říjnový den 2019 beru jako své druhé narozeniny. Naučil jsem se s tím žít a neberu to jako handicap. Pomohla mi rodina, přátelé i vojenský dril, “ říká.
Péče o stárnoucí veterány
V Česku dnes postupně přibývá i veteránů z misí 90. let – z války v Perském zálivu, Bosny či misí UNPROFOR. Ti už dosahují věku 60–65 let a začínají potřebovat systematičtější pomoc.
Celý rozhovor, který moderuje Amar Ibrahim, si můžete pustit jako video nebo podcast:
- Jaký byl pro Michala Vondraše nejtěžší zahraniční kurz přežití a proč psychika hraje větší roli než fyzická kondice?
- Proč je zima podle vojáků zrádnější než vedro a jaké strategie používají při extrémních podmínkách?
- Jak nebezpeční mohou být v Amazonii drobní živočichové?
- Jaké osobní historky sdílí veteráni mezi sebou a jak funguje specifický „vojenský humor“ napříč armádami?
- Jaké společné akce – například střelecké závody – plánuje česká veteránská komunita do budoucna?