Virtuální realita aneb skutečné sociální sítě

Hlavní myšlenky jsou:

Definice reality: Realita je vše, co je mimo naše tělo, a vnímáme ji pouze skrze naše smysly, které jsou nepřesné a individuální.

Subjektivní vnímání: Každý člověk vnímá realitu jinak na základě svých smyslů a emocí.

Virtuální realita: Virtuální realita ukazuje, jak náš mozek může vnímat uměle vytvořený svět jako skutečný.

Sociální sítě a internet: Internet a sociální sítě přizpůsobují obsah podle našich zájmů, což ovlivňuje naše vnímání reality.

Kolektivní realita: Naše vnímání reality je ovlivněno kolektivním přesvědčením a sdílenými zkušenostmi.

Vytváření reality: Realitu vytváříme svou pozorností a emocemi, a to, co vnímáme, je ovlivněno našimi mentálními obrazy a kolektivním vědomím.

Rád bych se ještě zastavil u zmíněného pojmu „realita“. Když se pokusíme ji nějak běžným a tak nějak zažitým způsobem popsat, pak by to šlo možná vyjádřit slovy – vše, co je vně mého těla. Pak ale vzniká otázka jaký máme kontakt s okolním světem, onou realitou? Pouze svými smysly. To je vlastně jediná cesta do našeho mozku, kde dochází k uvědomění si a zpracování oněch podnětů. Možná už asi tušíte, kam naše společné přemýšlení vedu = ano, naše smysly jsou nepřesné, zpožděné a u každého trochu jiné. Pro názornost = dojde-li k podnětu, tento nervový vzruch „běží“ po nervových drahách do mozku, kde je zpracován a teprve následně případně zareagujeme. Když si sáhnu třeba na dřevěný stůl, tak to se mnou nemusí vůbec nic udělat. Pokud ale mám rád dřevo, budu se rozplývat nad tím, jak je onen stůl krásný. A údajně se již dnes dá měřit, jak dlouho trvá, než mi onen dotek z prstů dorazí až do mozku a stejně tak se dá i měřit intenzita onoho prožitku. Lapidárně řečeno – existují lidé, kteří nic nezaregistrují; pak jsou lidé, kteří si budou říkat něco ve smyslu: „Hele, pěknej stoleček. To je kvalitní masiv.“ A někteří si udrží i onu „paměťovou stopu“ a ještě po letech si budou říkat: „Jo, tenkrát…jak jsem si šáhnul na ten pěknej stolek…“ 😀 Rozumíme si už trochu lépe? A hloupá otázka by zněla = kdo z nich vnímá lépe realitu? Zkrátka každý po svém.

Víte a v tom se právě s tímto mainstreamovým přístupem k vědomí, uvědomování si, vnímání – tedy jinak řečeno s paradigmatem, dualitou, „vesmíronázorem“ zásadně rozcházím (samozřejmě, že nejen já a dokonce si troufnu říci, že je nás každým dnem více a více = nás, kteří vnímáme, že to nějak kulhá, nesedí, neodpovídá oné skutečnosti). Výše jsem již napsal, že si každý z nás tvoříme vlastní realitu. Tedy čeho si všímáme anebo naopak co zcela vypouštíme (v našem osobním vesmíru tím pádem vlastně neexistuje) a o tom rozhodují opět kdo nebo co? Ano, přesně tak = naše pocity!

Jenže to, jak je to ve skutečnosti, alespoň minimálně já vnímám téměř o 180 stupňů obráceně. Možná jste zažili virtuální realitu – takovou tu „helmu“, co vám dají na kebulku a tam se vám odehrává úplně jiný svět, který ale mozek vyhodnocuje zcela reálně = máte přitom skutečný dojem, že to, co je na „obrazovce“ je opravdové a stejně se tak i cítíte. Anebo možná jste viděli takové ty robotické protetiky, kdy pouze svojí hlavou ovládáte stroj ve tvaru třeba ruky atd. Proč to píšu? Protože to je třeba klíč k pochopení = zkuste si (alespoň) na chvilku představit, že tam venku nic není. Znamená to tedy, že si vše vytváříme pouze v našem mozku a tato „virtuální realita“ je ale tak reálná, že nás už ani nenapadne o ní pochybovat. Kromě toho, protože to je tzv. multiplayer, tedy tuto verzi reality „hraje“ osm miliard „hráčů“, vzájemně se přesvědčujeme a utvrzujeme, že je vše skutečné a že to tak opravdu je – až do doby, než se vám podaří si tu helmu z hlavy sundat, odpojit se od Matrixu… Ne nadarmo údajně už Indiáni říkají, že svět je to, čemu věří většina…