Televize, filmy aneb síla pohyblivých obrázků

Hlavní myšlenky jsou:

Vliv filmů: Autor zdůrazňuje, jak velký vliv na něj měly filmy, často větší, než si původně uvědomoval.

Realita vs. fikce: Filmy často zkreslují realitu a diváci mohou začít věřit, že filmové příběhy a emoce jsou skutečné.

Genderové rozdíly: Muži a ženy mají odlišné preference ve filmech, což odráží jejich různé zaměření na fakta vs. emoce.

Zkreslení reality: Filmy často prezentují jednostranný pohled na události a mohou ovlivnit naše vnímání reality.

Život jako scénář: Autor přirovnává naše životy k filmovým scénářům, kde hrajeme určité role a podle nich jednáme.

Příběhy v životě: Příběhy nás provázejí celý život a mohou nám pomoci vidět náš život jako dobrodružství.

Víte, já miluju filmy a s odstupem času musím uznat, že na mne měly mnohem větší vliv, než bych si býval kdy přiznal. Oč jde. V této knize se neustále snažím popisovat svoje pozorování toho, jak Vesmír, svět, my jako lidstvo i jednotlivci fungujeme. A teď – kolik si myslíte, že autorů scénářů, režisérů anebo třeba i herců se snaží postupovat stejně? Velice málo, že? Jediný, kdo mne na „první dobrou“ napadá je Dustin Hoffman a jeho příprava na film Rain Man, kdy prý údajně strávil několik měsíců v léčebně pro duševně nemocné, aby dokonale nasál atmosféru a odpozoroval chování konkrétního typu postižení, které měl pak ve filmu představovat. Rozhodně otázka na místě je – proč by taky měli, že ano? O tom přeci ten film, příběh, popis atd. není. Ano, máte pravdu – není. A v tom vidím právě tu svízel. Pokud bychom si v mysli uchovali stále onen odstup, tedy že to je film, že tak to v životě nechodí (a to i když je tam poznámka cosi ve smyslu = natočeno podle skutečné události – události možná ano, ale ne podle skutečných emocí, skutečného prožívání), že je v pozadí kolem všeho štáb, že je to možná desátá klapka téhož záběru, téže scény atd. – pak by bylo vše v pořádku – jenže… Příběh nás obvykle vtáhne natolik do děje, že situaci začínáme věřit a prožíváme ji jako reálnou – často téměř jako svoji vlastní zkušenost – viz babičky, které prožívají nekonečné seriály a jejich trable jako téměř problémy vlastní rodiny – a to nemluvě dojde-li v příběhu k nějakému úmrtí…

Co je tedy na tom špatně? Kde je ta chyba? Mno… řekli jsme si, že takhle to nefunguje = netroufl bych si to ale hodnotit jako „špatně“ nebo chyba apod. Dochází zde ovšem k zásadnímu zkreslení anebo jinak řečeno opomenutí základních principů našeho bytí. No a co? Ptáte se možná ještě stále. My poměrně často totiž tuto filmovou výpověď bereme jako pravdu, reálný popis a dokonce i jako onu obecnou výpověď jak to je!

Co se tedy dozvíme anebo naopak nedozvíme? Tak třeba i při popisu „skutečné události“ se dozvíme pouze pohled jedné strany, maximálně dvou. Chybí tam ony akce-reakce (tedy většinou – viz výjimky). Pak se dá také velice snadno poznat, zda-li je autorem scénáře žena nebo muž. Všimli jste si toho také? V čem? Opět to hrubě zjednoduším a naházím nás do jedné škatulky. Muži se soustřeďují na konstrukce, fakta. Ženy na emoce, prožívání atd. Proto se také většinou muži na ryze „ženské“ romantické filmy nemohou dívat – přijde jim to prostě trapné, často až ubohé…a stejně tak ženy neholdují sportovním či válečným dílům, že? 🙂 Je to zkrátka fikce, fabulace, ve které poznáme mnohem spíše uvažování autora a nahlédneme do jeho vesmíru, ale o skutečné podstatě našeho bytí se nedozvíme vlastně zhola nic.