Slova, slova, slova...

Muži míří slovy jako raketami, ženy si s nimi pinkají – a tady vzniká chaos! Proč nás opačné pohlaví často nechápe? Jak dešifrovat jejich řeč a přestat „prohrávat“? Čtěte s nadhledem a humorem!

Myslím, alespoň mám ten dojem, že jsem konečně přišel na to, v čem tkví nedorozumění a tedy nesoulad mezi pohlavími…

O co jde? Mno…podstata věci je používání slov. Nejde tak ani o v pravém smyslu jakýsi „slovník“ – ten máme poměrně velice podobný – prostě skutečnému významu slov rozumíme všichni dost podobně, resp. to cítíme podobně (v tom jsem se totiž původně mýlil a měl dojem, že mluvíme každý jinou řečí, jiným významem slov). Určitě jste zažili situaci, kdy něco bylo pro Vás de facto cizí slovo, ale tak nějak intuitivně jste chápali jeho význam, že? 😉

Muži používají slova jako balistickou raketu s plochou dráhou letu. Je to dáno historicky. Prostě, my jsme se museli domluvit v tlupě při lovu mamuta – tedy vyjadřujeme se stručně, jasně a až teprve tehdy, kdy máme vše promyšleno a přicházíme na svět s novátorskou myšlenkou hodnou obdivu (kterého se většinou nikdy nedočkáme a proto jak stárneme, mluvíme méně a méně). Tedy začít s kolegou lovcem rozebírat jak se zrovna dnes cítí, jak se vyspal a že mu barva oštěpu ladí s náhrdelníkem tak nějak nebylo možné, že? 😀

Ženy, podle mé zkušenosti, jsou také schopné takto mluvit a tak nám rozhodně rozumějí, ale z nějakého (pro chlapa nepochopitelného) důvodu mají po většinu času zapnutý „komplikátor“ a mluví, resp. používají slova jako balónky, se kterými si jen tak nezávazně pinkají a my jsme popravdě totálně v kelu! Pokud použiju asociace spojené s touto metaforou, pak ženy velice rády a velice často si sice jen tak zlehounka pinkají, ale pozornějšímu přihlížejícímu nemůže uniknout, že pinkají tak nějak zvláštně ze strany na stranu a muž pobíhá sem a tam a jen co to „vybere“ na jedné straně a vypadá to, že bude chvíli klid, ejhle – míček letí na druhou stranu…no prostě se ho snaží unavit a otupět jeho pozornost, protože po několika takových výměnách následuje nečekaná a hlavně nevybratelná smeč! A to nemluvím o tom, že ženy při pinkání rády a opět zcela nenápadně používají falše, tedy falešně roztočený míček, který zjevně letí kamsi, ale po odrazu náhle mění směr, takže chlap má pocit, že v rozhovoru odpovídá na něco zjevného a přitom nechtěně odpověděl na něco nevyřčeného atd. A raději pominu i to, že občas prudce smečovaný míč letí přímo na choulostivá místa apod. Naše řeč tedy koordinuje činnost a směřuje snahu k souladu; jejich je nezávazná, nijak vážně míněná hra. A všechny ostatní neshody už podle mě vycházejí pouze z nedorozumění toho slovního…

Příklad? Možná to tak mám jen já, ale fakt nerad lžu a ani nerad zkresluju fakta. Něco jiného je trocha nadsázky, vtipné propojení kontrastních nebo kontroverzních věcí či myšlenek atd., ale nikdy bych nepoužil vtip, ve kterém bych musel říci např., že nenávidím svíčkovou – já ji prostě miluju a tak mohu vtipkovat, že je ze svíček anebo že je to lepší než orgasmus (což popravdě občas i je – rozhodně tedy, když není můj :D), ale nikdy bych nevtipkoval v podstatě lží = ne tak ženy! Protože po většinu času vlastně jen „neškodně!!!“ žertují (mám ten dojem, že tomu dokonce i samy věří), nejedná se přeci v žádném případě o lež, záměrné uvádění v omyl, vyvolávání falešného dojmu či očekávání atd. – je to přesně, jak je naučila v dětství už Nastěnka:„Promiň Ivánku, já jen žertovala!“ Ženy se totiž dokážou tak nějak odosobnit od slov – jakoby to říkala nějaká jiná, rozhodně ale ne ona, protože pokud to říkala ona, tak to byl pouze vtip, nemyslela to tak a jestli to teda opravdu řekla, tak ne takhle a rozhodně ne tímhle tónem atd. znáte ty výmluvy sami, že?