Rozumíš mi, nebo mi jen odpovídáš?

Rozumíme si, nebo jen mluvíme? Někdy slova neslouží k domluvě, ale k ovlivnění emocí. Umíte poznat, kdy jde o obsah – a kdy o účel?

Už jste se někdy hádali s někým, kdo vám řekl: „To není o tom, co jsem řekla, ale jak jsem se cítila“?

A vy, v celé své logické čistotě, nechápavě koukáte: „No... ale já přece reagoval na to, co jsi řekla.“

A v tu chvíli jste ztraceni. Bitva je prohraná. Logika si sbalí svoje slovníky, dá si panáka a jde do kouta.

Vítejte ve světě účelové řeči.

Dvě řeči, jeden jazyk? Ale kdepak.

Naše mluvení má dvě tváře.

Jednu poznáte snadno – to, co člověk říká. Slovíčka, významy, věty. Tuhle řeč miluje maskulinní mysl. Její chlapecké srdce tluče pro obsah, pro smysl sdělení, pro domluvu, pro dohodu.

Ta druhá tvář je rafinovanější. Není tolik o tom, co se říká, ale proč se to říká.

Tohle je doména feminní polarity. Účel. Záměr. Manipulativní elegance. Emoční dopad. Výraz ve tváři, tón hlasu, výčitka v očích.

A teď pozor – nemluvíme o mužích a ženách.

Mluvíme o dvou způsobech komunikace, které se mohou vyskytovat v jakémkoli těle. (Ano, i v tom s plnovousem nebo s gelovými nehty.)

„Já jsem jen řekl…“

– To říká každý, kdo nechápe, že říkat něco nestačí.

Pokud jste typ, který mluví, protože chce něco vyřešit, dohodnout se, najít společné východisko… pak gratuluji, jste obsahově orientovaný komunikátor. Často taky zcela marný.

Protože když narazíte na účelového komunikačního mága, zjistíte, že žádné dohody se nekonají. Protože to nebylo o dohodě. Bylo to o tom, že dotyčný (či dotyčná) potřebovala cítit podporu, pozornost, obdiv, nebo naopak vytvořit vinu, pocit dluhu, nebo jen upoutat pozornost. Obsah byl jen vozítko. Slova byly kulisy.

A vy? Vy jste mluvil, abyste něco vyřešil. Ona mluvila, abyste se cítil špatně.

Účelová řeč: slova jako prostředek, ne jako smysl

Účelová komunikace používá slova trochu jako kouzelník karty. Zatímco koukáte, co drží v ruce, on vám potají vytahuje peněženku. Nebo ego.

Místo faktů se řeší emoce. Místo dohody se buduje tlak.

Účelová řeč neoperuje na poli pravdy nebo nepravdy, ale na poli výhodnosti a efektu.

A je nesmírně těžké to poznat, pokud na to nejste naladění. Protože účelová věta často zní úplně normálně. Jen se pak divíte, proč se po „Promiň, že tě ruším, jen mi není úplně jasné, jak jsi to myslel“ cítíte jako by vás někdo svlékl do spodního prádla a veřejně zpochybnil vaši gramotnost.

A co z toho? Máme mlčet?

Ne. Naopak. Máme naslouchat pozorněji. Snažit se pod slova dostat. Zjistit, co je tím „proč“. Protože pak přestáváme být obětí řečových hrátek. A hlavně: začneme rozlišovat mezi diskusí a divadlem.

Až vám příště někdo řekne:

„Já vím, že jsem to tak úplně neřekla, ale myslela jsem to jinak.“, neodpovídejte podrážděně: „Ale to jsi neřekla!“

Zkuste třeba:

„Aha. Takže to nebylo o obsahu, ale o účelu. Díky za upřesnění.“ (Tady doporučuji zároveň udělat tři kroky zpět. Prevence facky.)

Závěrem: Slyšíme slova. Ale slyšme i záměr.

Komunikace není jen o tom, co říkáme. Ale taky o tom, co tím chceme způsobit. A rozdíl mezi těmito dvěma rovinami dělá z běžné konverzace buď cestu k porozumění, nebo minové pole plné slovních pastí.

Tak mluvme. Ale i slyšme.

A až příště někdo řekne něco, co „vlastně tak nemyslel“ – zkuste se místo na význam podívat na motiv. Možná zjistíte, že mluvíte úplně jiným jazykem.

A nebo se aspoň konečně přestanete divit, proč jste s někým mluvili půl hodiny – a přesto jste neřekli vůbec nic.