Proč nás ženy (ne)chápou a my je (ne)milujeme?

Muži a ženy mluví různými jazyky – zatímco ona chce sdílet emoce, on hledá klid. Proč si nerozumíme? A má smysl se snažit? Nahlédněte s nadsázkou do vztahového chaosu.

Sedím u kávy a pozoruju lidi kolem sebe. Naproti mně sedí pár – ona si míchá kapučíno a cosi nadšeně vypráví, zatímco on hypnotizuje svůj mobil, jako by právě vynalezl perpetuum mobile. Oba spolu sedí, oba vlastně mlčí, a přitom se zdá, že mluví úplně jinými jazyky. Přemýšlím, kolik takových dvojic denně potkám. A kolik z nich si večer vzájemně sdělí, že jsou si „blíž než kdykoliv předtím.“

Ale co když nejsme? Co když si jen lžeme do kapsy, že muži a ženy si mohou rozumět?

Záhada komunikace aneb Když „nic“ neznamená totéž

Všichni jsme to zažili:

Žena: „Co je s tebou?“

Muž: „Nic.“

Žena: „Tak mi to řekni.“

Muž: „Vážně nic.“

Žena: „Já vím, že něco je!“

Tady začíná první problém. Když muž řekne „nic“, většinou tím skutečně myslí nic. Absolutní prázdnotu, svobodu myšlenek, klid a mír. Jenže žena má tuto odpověď za kód, jehož rozluštění je zásadní pro přežití vztahu. A tak pátrá, dokud nenajde problém – a když nenajde, vytvoří ho. Protože přece „nic“ nemůže být odpověď!

Zatímco ženy mají často potřebu mluvit a analyzovat, muži preferují řešení nebo ticho. A když to ticho nepřijde přirozeně, vytvoří si ho uměle. Nejlépe tak, že přestanou poslouchat.

Kdo má pravdu?

Ženy jsou přesvědčené, že vztah je potřeba neustále „budovat“. Muži se zase často domnívají, že když něco funguje, není třeba do toho vrtat. Přirovnal bych to k autu. Ženy mají tendenci kontrolovat každý šroubek, leštit palubní desku a naslouchat každému podezřelému zvuku, zatímco muži prostě otočí klíčkem a doufají, že to pojede. A když auto zkolabuje? Žena řekne: „Já to říkala.“ Muž odvětí: „To nebylo v návodu.“

Emoce jako bitevní pole

Pak je tu otázka emocí. Pro muže jsou často zbytečně komplikované – něco jako sudoku, které nemá řešení. Pro ženu jsou naopak klíčové. A tak zatímco muž občas potřebuje prostě nebýt, žena chce být slyšena. Což je samo o sobě krásné, ale má to jednu nevýhodu: aby byla slyšena, musí muž poslouchat. A to je problém, protože mužský mozek je navržený k efektivitě, nikoli k dekódování emocí.

Takže, když žena řekne:

„To je v pohodě.“

Muž přikývne a jde dál. Ale to „v pohodě“ je samozřejmě kód pro něco úplně jiného. Něco, co pochopí až ve chvíli, kdy jí za týden přinese špatnou čokoládu.

Jak z toho ven?

Na rovinu? Zázračná odpověď neexistuje. Jsme jiní a vždycky budeme. A možná je to dobře. Protože právě v té odlišnosti je kouzlo. Muži ženám nikdy nebudou úplně rozumět – a ženy mužům už vůbec ne. Ale možná ani nemusíme. Možná stačí, když se prostě budeme snažit – trochu víc poslouchat, trochu méně očekávat a trochu víc chápat, že to, co nás rozděluje, nás zároveň spojuje.

A tak, až dnes večer vaše žena řekne, že je „v pohodě“, zkuste se jí nezeptat, co to znamená. Prostě jí přineste čokoládu. Ale ne tu špatnou.