Proč dnešní muži (ne)chtějí být otci — a co tím sakra myslí

Muži dnes často váhají, jestli se stát otci. Proč je otcovství děsí, co si pod ním představují – a proč se možná právě v něm skrývá největší smysl?

Ano, čtete správně. Otcovství. Nikoli „rodičovství“, které si poslední roky vzalo na vizitku nové PR oddělení progresivní sociologie. Ne. Mluvíme o mužích. A jejich vztahu k tomu zvláštnímu fenoménu, kdy se z chlapa stane táta. Nebo taky nestane.

Být otcem = ztratit svobodu?

„Hele, dítě? V životě ne! Já se nechci omezovat.“ Tuhle větu dnes neuslyšíte jen od mladých floutků na skútru s foťákem a „digital nomad“ vizitkou. Čím dál častěji ji vyslovují i třicátníci s hypotékou, padesátníci po rozvodu i čtyřicátníci s Ph.D., kteří mají víc knih než ponožek. Někteří už děti mají a přemýšlí, jestli si to náhodou nemohli celé odpustit. Jiní zvažují, jestli do toho ještě jít. A někteří se rozhodli, že ne. Prostě ne.

A kdo by jim to měl za zlé?

Doba, kdy děti znamenaly pokračování rodu, je pryč

Dneska už nikoho netrápí, že po něm nezůstane „nositel jména“. Místo rodu chceme zanechat dojem. Na Instagramu, na LinkedInu, v životopisu. Představa, že by měl někdo žít svůj život podle nás? Jak neetické! My přece svým dětem nebudeme cpát naše hodnoty… a tak jim raději nebudeme cpát ani sebe.

A možná v tom hraje roli i fakt, že se z otcovství stal tak trochu projekt. Máš být přítomný, citlivý, ale ne slabošský. Tvrdý, ale ne autoritativní. Mužný, ale ne toxický. Mít čas, ale i práci. Vydělávat, ale být doma. Říkejme tomu třeba Schrödingerův tatínek – existuje i neexistuje zároveň.

Dítě jako existenční ruleta

Možná v tom je i trochu existenciální paniky. Váš kamarád měl dítě. A teď má tmavé kruhy pod očima, na účtu nulu a v ložnici manželku, která už dva roky nosí stejné pyžamo. Jiný kamarád se stal tátou – a rozkvetl. Přestal se flákat, začal dělat smysluplnou práci a najednou ví, proč ráno vstává.

Jeden oslepnul, druhý prohlédl. A mezi těmi dvěma prožitky je propast. Jak poznat, do které z nich spadneš?

Vzorec otce: chybný nebo chybějící?

Mnozí muži dnes nevědí, co to znamená být tátou. Jejich vlastní otcové buď mlčeli, nebo byli přítomní jen fyzicky. Někdo vyrostl vedle otce-tyrana, jiný vedle otce-stínu. Což je jako mít za vzor hologram. A pak přijde život a řekne: „Tak dělej, buď otec!“

Jenže muž bez otce v sobě nenajde otce. Najde v sobě maximálně zmatek, v horším případě paniku. A tak se radši rozhodne, že dítěti neublíží tím, že nebude vůbec.

No jo, jenže...

Tátovství je víc než biologie (a taky víc než terapie)

Terapie je fajn. Pomáhá mužům odhalit, proč je v nich strach z otcovství. A zároveň – k otcovství nevede žádná přípravka. Neexistuje kurz „Staň se tátou za víkend“. Většina mužů, kteří se nebojí stát se otcem, se bojí stejně. Jen to nedávají najevo. A nebo dávají, ale jinak. Neutíkají před tím, co je děsí – jdou do toho právě proto.

Protože v něčem primitivním (a zároveň hluboce lidském) ví, že ten, kdo si dítě vybere, vybírá si taky odpovědnost. A tím pádem i smysl. A že ten smysl nebude vždycky krásný, ani Instagramově vděčný. Ale bude skutečný.