Pozorovatel aneb co dělá dobře mně

Hlavní myšlenky jsou:

Vědomé pozorování: Autor rád pozoruje svět kolem sebe a přemýšlí o svých prožitcích a reakcích. Tento způsob pozorování je vědomou činností, která zahrnuje empatii a soucit.

Flow a přítomnost: Klíčem ke spokojenosti a proti prokrastinaci je plná pozornost v přítomnosti, známá také jako „flow“. Autor přirovnává tento stav k surfování na správné vlně.

Radost a vděčnost: Autor zdůrazňuje důležitost dělat si radost a být vděčný za to, co máme. Doporučuje knihu „Kouzlo“ od Rhondy Byrne pro cvičení ve vděčnosti.

Sebepéče a sobectví: Starat se o sebe není sobectví, pokud to není na úkor druhých. Autor tvrdí, že když se staráme o sebe, přitahujeme pozitivní energii a můžeme lépe pomáhat ostatním.

Osobní motivace: Dělat věci pro sebe, protože nás baví a naplňují, je klíčem k osobní spokojenosti. Nutit se do něčeho, co nechceme, vede k únavě a vyhoření.

Opět – pokud jste dočetli až sem, je asi zbytečné to nějak více rozvíjet, že? Prostě rád pozoruji, čumím a přemýšlím 🙂 Má to ale možná svoje zvláštní specifika, protože jsem si všiml, že existují lidé, kteří podobně jako já jen čumí, ale ve skutečnosti se vlastně „prohlížejí zevnitř“, tedy, promiňte mi ten lidový a často používaný výraz, „čumí do blba“ (najednou to má jiný význam, že? 😀 ). Soustředí tedy svoji pozornost jinam, často do sebe, na své myšlenky…řeší tedy tzv. „nesmrtelnost chrousta“ anebo možná další díl Ordinace v růžové zahradě… Moje pozorování je trochu něco jiného. Je to vědomá činnost, při které zároveň pozoruji svoje prožívání – svoji empatii, soucit, reakci. Přemýšlím o pozorovaném. Původně jsem tomu říkal „umělecký“ pohled na svět anebo také „hrabalovský-pábitelský“ pohled. Ano, mám také takovou úchylku, že rád čtu a když mne opravdu zaujme nějaký autor, tak přečtu často celé jeho dílo – a to se mi, možná jako poprvé, stalo právě s panem Hrabalem, tak proto…ale to sem teď nepatří…

Důraz bych položil na onu vědomou činnost – to je totiž další z mých postřehů, který jsem chtěl zvěčnit sem do písmenek. Tedy aktivita s plnou pozorností konaná v přítomnosti = to vidím jako klíč k nápravě mnoha dnešních neřestí…třeba jako klíč ke spokojenosti, proti prokrastinaci atd. apod.

Jindy a jinde se tomu také říká „flow“ tedy plynutí, proudění, jízda na vlně atd. jako právě v přirovnání se surfařem = může rukama pádlovat jak zběsilý, ale to asi není ten pravý zážitek – lepší je si počkat na tu správnou vlnu a na ní se svést a radovat se z pohybu, který je jakoby sám sebou, zdánlivě bez většího úsilí. Pak se totiž v reál-ném světě otevírá tisíce nových možností. Člověk je s ves-mírnou energií – více asi nemá cenu psát, protože osobní zkušenost je, jak známo, nesdělitelná…jediné, co Vám zbývá, je mi věřit anebo to shodit jako pitomost = je to stále jen a pouze na Vás 😉

A zase takové ty otázky typu – co mám teda dělat, že? 😉 Tak co třeba takhle = zeptej se sám sebe co chceš? Po čem toužíš? Co Tě opravdu baví, naplňuje? Co Ti dělá radost? Při čem cítíš potěšení nebo uspokojení? No tak si právě tu radost taky dělej! 😉 Tou radostí totiž přitáhneš další věci, lidi, situace, které Ti udělají další radost a je to pak vlastně přímo cesta radosti 🙂 A mohu-li Vám do toho ještě trochu více kecat, tak doporučuji vděčnost – vážit si toho pěkného a naučit se z toho plně radovat. Jak? Tak ještě jedno doporučení k četbě = Rhonda Byrne, Kouzlo. Tam najdete na každý den jedno cvičení ve vděčnosti a je jich tam tolik, že Vám to vyjde dokonce na celý měsíc! 😉

Zkus se sám sebe zeptat = proč to dělám? Jaký je toho smysl? Jediná funkční odpověď je – pro sebe, protože mě se chce, mě to baví, já to tak chci. Jinak všechno ostatní nemá smysl…možná Vás napadne něco ve smyslu – dělám to pro pro druhého, aby měla radost apod. Ale otázka je, jestli ona vůbec tu radost bude mít – vždyť i to je sporné…