Než se zamiluješ, zeptej se ho, jak často telefonuje své matce

Než se zamiluješ, zeptej se ho, jak často volá matce. Ne proto, abys ho soudil, ale protože drobnosti odhalí víc než slova. Láska je krásná – ale často i slepá. A někdy voní jako koláč bez náplně.

Existují dvě věci, které by měly být na seznamu každého rande hned vedle otázky „A jak to máš s dětmi?“ První: Jak často mluvíš se svou matkou. Druhá: Kdo tě naposledy vytočil v tramvaji. Odpovědi na obě otázky mají totiž větší prediktivní hodnotu než astrologický rozbor zrození v pět ráno ve znamení Lva s ascendentem v Rybách.

Abych to vysvětlil – ne proto, že byste měli posuzovat něčí charakter podle vztahu k mamince. Ale protože se z toho (ne)telefonování pozná skoro všechno. Má-li dotyčný v telefonu uloženou „mamča“ a volá jí denně? Pozor, máme tu kandidáta na emoční pupeční šňůru, která nikdy nebyla přestřižena. Pokud ale odpoví „já s ní moc nemluvím, víš, je to složité...“, můžete se těšit na emocionální minové pole s nášlapnými traumaty z dětství. Zlatá střední cesta bývá nejvzácnější – ale kdo z nás se kdy zamiloval do rovnováhy, že?

Vztahový horor vs. komedie v pěti minutách

Na rande (nebo rovnou u seznamky) by měl existovat dotazník s názvem: „Skryté vztahové červené vlajky“. A otázka č. 4 by zněla: „Když jste naštvaný, jste radši sám, nebo vyhodíte odpadky i s košem?“ Protože právě odpověď na tuhle otázku určí, jestli s ním (či s ní) zažijete vztahovou komedii nebo thriller s pracovním názvem „Někdo tu zabíjí city.“

Jenže my ta znamení často nechceme vidět. Zvlášť v zamilovanosti, kdy hormonální elixír zalepí oči jak montér pěnu. Tehdy i žárlivost vypadá jako vášeň, emoční výlevy jako opravdovost a nevyřešené vztahy s ex jako citová hloubka. Člověk by se pak skoro nedivil, kdyby si místo parfému navoněl ego octem a šel do světa doufat, že si toho nikdo nevšimne.

Věci, které nám lidé neříkají – ale ukazují

A teď vážně. Lidské vztahy nejsou složité proto, že by lidé lhali. Jsou složité proto, že lidé mluví pravdu – jen jinak, než čekáme. Mluví pravdu svým tónem, gesty, výběrem slov a výběrem kavárny, kam nás vezmou. Mluví, když říkají „všechno je v pohodě“, a přitom jim cuká oko. Mluví, když se na nás dívají s úsměvem, ale neptají se nikdy zpět.

A my to často vidíme. Ale děláme, že ne. Protože pravda někdy bolí, ale iluze voní jako čerstvě upečený vztahový koláč. Jen se pak často ukáže, že uvnitř není náplň, ale prázdno. A sem tam i zapomenutý hřebík.

A co z toho plyne?

Ne, nechci nikomu radit, aby se na prvním rande ptal na matku a výpadky vzteku. Ale doporučuji jemně pozorovat, co o sobě druzí vyprávějí beze slov. Někdy totiž stačí pár minut a víte všechno – jen to (zatím) nechcete slyšet.

A když už se zamilujete, i přes všechny varovné signály? Pak si aspoň přiznejte, že to nebyla náhoda. Že jsme si vybrali tu jízdu. A že z ní možná bude vztah, možná esej. A možná blogový článek, který si někdo přečte se slovy: „No jo, přesně tohle jsem zažil(a)...“