Náš vlastní superpočítač aneb programy a viry v naší kebulce

Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Mozeček miminka je přirovnán k novému počítači, připravenému na učení a poznávání.

• Výchova je procesem instalace „operačního systému“ do dětské mysli, který ovlivňuje jejich vnímání reality.

• Pocity dítěte jsou autentické a plně prožité, dokud nejsou potlačeny vnějšími vlivy, jako jsou pokyny k chování.

• Potlačení negativních pocitů vede k vytvoření mentálních programů, které omezují přirozené reakce.

• Autor popisuje tyto programy jako „viry“, které mohou zkreslit původní vnímání světa.

• Dobro a zlo jsou subjektivní pojmy; realita je neutrální a my ji hodnotíme.

• Jazyk a slova jsou nástrojem, kterým se tyto programy vytvářejí a upevňují.

• Zákon přitažlivosti může vést k přitahování podobných zážitků, které posilují negativní programy.

• Odstraňování negativních programů vede k řešení problémů a návratu k původnímu stavu klidu.

• „Odblokovaný“ člověk se vrací do stavu nezatíženého dítěte, odpojeného od „Matrixu“ společenských očekávání.

I tohle přirovnání je takové hodně profláklé a i tohle trochu kulhá, ale pro názornost postačí 😉 Narozené miminko má mozeček čisťounký jako nový počítač. Ideálně připravený na přijímání a hlavně poznávání okolního světa včetně vlastního já. A my ho výchovou napojujeme na onen Matrix. Instalujeme vlastně cosi jako „operační systém“.

Pocity libosti a nelibosti jsou v plném souladu s vlastním bytím a o něčem jako jsou myšlenkové vzorce či systémy, není vidu ani slechu. Když je mimču něco příjemné, řehní se na celé kolo a když něco naopak nepříjemné, řve tak, že se až může protrhnout 😀 Rozhodně si ale všechny pocity odžije až na dno a díky tomu se uchovává stále v tom stavu „čistoty“ nebo jak to nazvat a díky tomu je také schopno v jednu chvíli křičet, jako když ho na nože berou a za minutu už se chechtat na celé kolo – a to vše naplno, upřímně, opravdově.

Jenže jednoho dne se stane něco zvláštního. Negativní pocit poprvé potlačí, neodžije si jej až na dno. Možná je to tím, že poprvé uslyší okřiknutí typu: „Nebreč! Nic se přece neděje.“ apod. A tak vznikne první (domluvili jsme si, že tomu tak budeme říkat) program. Tedy nějaká myšlenka, která vyvolává negativní prožívání a je to. Už ví, že se napříště nesmí vztekat, že se v téhle situaci nebrečí nebo dokonce program typu „kluci nebrečí“ atd. A pokud používám přirovnání k virům, tak v počítačovém světě existuje nebo minimálně v mém mládí existoval poměrně neškodný a vlastně i veselý virus, tzv. „upside-down“, který udělal pouze jedinou věc, otočil Vám zobrazení na monitoru vzhůru nohama a budete se možná divit, ale nebylo úplně tak jednoduché se ho zbavit (pokud jste tedy při práci u PC nechtěli stát na hlavě 😀 ) – no a tyto naše programy dělají vlastně něco podobného = staví na hlavu naše původní vnímání světa…

Víte, musím teď přeci jen udělat krátkou odbočku a dovolím si dokonce předpokládat, že se mnou někteří nebudou souhlasit, ale dobro a zlo podle mého pozorování neexistuje. Proto jsem dříve napsal, že věci pouze jsou – to my je zhodnocujeme či znehodnocujeme. A co je pro jednoho dobré, druhému je fuk a třetího vytáčí do ruda.

Tím úskalím, které umožní miminku vytvořit onen program, je řeč – slova. Nejprve ho naučíme podstatná jména – třeba to již zmíněné Sluníčko. Pak ale přidáme přídavná jména, která bych s trochou nadsázky navrhoval ze slovníku úplně smazat. Už totiž víme, že je Sluníčko nejen žluté nebo zlaté a hřejivé, ale třeba taky ošklivé, že pořád pálí anebo zlobivé, že dnes není vidět apod.