Lék na deprese

Hlavní myšlenky jsou:

Upřímnost vůči sobě – Přestaňte si lhát a nazývejte věci pravými jmény. Identifikujte, co vás skutečně trápí, a přiznejte si to bez přetvářky.

Pojmenování problému – Pojmenování toho, co vás „nasírá“, může přinést úlevu, podobně jako když dítě překoná strach z bubáka tím, že si ho představí.

Emoce vytváří realitu – Jak se cítíte, takovou realitu přitahujete. Pokud odstraníte negativní emoce, přestanete přitahovat negativní zážitky.

Nespoléhejte na ostatní – Dělejte věci pro sebe, nečekejte na ocenění od druhých. Milujte sami sebe a ostatní se k tomu připojí, pokud budou chtít.

Zaměřte se na proces, ne na výsledek – Užívejte si činnost samotnou a nesoustřeďte se pouze na dosažení výsledku. Výsledek přijde sám, pokud vás baví samotná činnost.

Nepředstírejte – Když něco děláte jen „na oko“, není to skutečné a zákon přitažlivosti to odtáhne. Dělejte věci autenticky, jinak to nefunguje.

Shrnutí se soustředí na autenticitu, sebepoznání a přijetí emocí jako klíč k překonání negativních stavů a deprese.

Já vím, ten název působí trochu provokativně, že? To víte, že i ve mně se trochu pere mainstreamové vzdělání a nejraději bych úvodní část věnoval přesné definici deprese, resp. rozdílu od toho, čemu se laicky říká „depka“… Tedy cosi jako, že deprese je duševní porucha, která se projevuje sníženou náladou, ztrátou zájmu, únavou, pocity beznaděje, viny nebo méněcennosti. Deprese se léčí antidepresivy, psychoterapií nebo jinými metodami a je nejčastější psychickou poruchou a může postihnout kohokoli v jakémkoli věku atd.

Stejně tak rád bych vysvětlil třeba pojem endogenní deprese, která je způsobena vnitřními faktory, jako jsou genetika nebo změny v chemii mozku. Tato forma deprese se objevuje bez zjevné přítomnosti stresující nebo traumatizující události. Endogenní deprese může být obtížně léčitelná a často vyžaduje kombinaci léků a terapie. Patří mezi klinické deprese, což jsou dlouhodobé a závažné deprese, které snižují kvalitu života a zdraví člověka atd. apod. – ALE = tohle není cílem této kapitolky!

Víte, myslím to spíš takto a předem se omlouvám, že tato část bude (muset) obsahovat i (v této knížce nezvykle) trochu vulgarit, protože klíčem je věci nazývat pravým jménem, ale je opravdu nutné si (alespoň před sebou a sám sobě) přestat něco nalhávat, na něco si hrát, – být tedy alespoň sám k sobě upřímný a přiznat, co a jak cítím…tedy, myslím to tak, že nás zkrátka spousta věcí v životě nasírá a pokud toho je mnoho nebo je to příliš intenzivní, propadáme do stavu hlubokého smutku, nasranosti, bezvýchodnosti a pocitu marnosti – prostě, že je všechno na hovno…no a právě přesně tomu se chci věnovat a jsem naprosto přesvědčený, že přesně na tohle jsem lék nalezl! A pro hnidopichy – neVYnalezl, nevymyslel = nejpřesnější pojem je asi SESBÍRAL 😉

První krok spočívá přesně v tom, co jsem popsal výše = vždyť to nemusíte hned někomu vyprávět, ale alespoň vůči sobě buďte upřímní, přestaňte hrát takové ty hry na „už si myslím“, přestaňte spekulovat zda-li jste zamyšlení nebo zádumčiví a pojďme rovnou k věci! Teď, v této chvíli, je spousta věcí, které Vám mohou udělat radost, spousta další věcí jsou Vám jedno (tzv. u prdele) no a možná spousta věcí Vás sere = pojďme je pojmenovat, co Vy na to?

Už to totiž může mít blahodárný dopad na naši psyché = je to taková ta finta, když se malé dítě bojí iracionálního bubáka pod postelí… Ideální řešení je si s ním sednout a toho bubáka namalovat – ať víme, s kým máme tu čest. No a při malování zjistíte např., že si asi těžko bude čistit zuby, takže je bude mít žluté, vyviklané a tu a tam mu bude nějaký chybět atd. A časem dítě samo pochopí, že je to mnohem spíše směšný šášula a že je zbytečné se ho bát 😉