Jaké je nejvyšší ocenění? (Oscar, Český lev, Nobelovka… nebo brigáda socialistické práce?)

Oscarová sezóna je pryč, Nobelovka v nedohlednu, ale co když už jste oceněni? Nečekejte na potlesk – naučte se uznat vlastní hodnotu. Protože dort je váš, i bez třešničky.

Oscarová sezóna je za námi, na Nobelovku si budeme muset zase počkat a Českého lva si stejně odnesou pořád ti samí. Ale mezi námi – opravdu někdy toužíte stát na pódiu a děkovat za svou sošku? „Děkuji svým rodičům, svému týmu a všem, co mě podporovali…“ Zní to hezky, dokud si neuvědomíte, že ta cena ve tvaru lva vám doma akorát překáží na poličce.

A co teprve ti, kteří žádné ceny nevyhrávají? Ti, kteří ani nepřemýšlejí, že by si snad nějaké ocenění zasloužili? Život totiž není filmová soutěž. A přesto žijeme, jako by každé naše ráno muselo být hodnoceno na Rotten Tomatoes a každé „Dobré ráno!“ dostalo aspoň deset lajků. Ale co když jsme všichni už dávno ocenění? Jen to nevidíme.

Život podle ohlasu publika

Přiznejme si to – jsme generace potvrzovacích maniaků. Naše hodnoty neodvozujeme od toho, kdo jsme, ale od toho, co si o nás myslí ostatní. Jaký byl náš výkon v práci? Co na to řekne šéf? Jak nám chutnala večeře? Co na to řekne partner? A když náhodou nikdo nic neřekne, jsme v krizi – opravdu se něco stalo, když to nikdo neokomentoval?

Nežijeme už jenom svoje životy. Žijeme je ve zpětné vazbě. A to je problém. Protože zatímco je příjemné slyšet chválu a možná nás občas posune i kritika, většina lidí vůbec nemá kvalifikaci hodnotit naši skutečnou hodnotu. Přesto na tom stavíme svůj pocit vlastní důležitosti.

Hodnota je konstanta, ne proměnná

To, co si o vás myslí vaše rodina, kolegové, sousedi a ten divný pán v obchodě, je vlastně jedno. Vaše hodnota se tím nezmění. Protože – a teď to přijde – vaše hodnota není na prodej. Ani na výměnu. Ani na výstavu.

Máte hodnotu, protože jste. Už to je výkon, nad kterým zůstává rozum stát. Ostatně, kolik lidí se opravdu narodí? Každý jeden z nás měl pravděpodobnost téměř nulovou – a přesto jsme tady. Už to by nám mělo stačit k tomu, abychom se na chvíli zastavili a řekli si: „Hele, já jsem docela fajn, když už jsem to všechno přežil!“

A co takhle se naučit ocenit sám sebe?

Nečekejte na to, až vám někdo poděkuje nebo vás pochválí. Děkujte sami sobě. Klidně nahlas. „Děkuji, že jsem dnes vstal z postele.“ „Děkuji, že jsem přežil ten šílený meeting.“ „Děkuji, že jsem se nezhroutil, když děti rozbily vázu po babičce.“

Vlastní uznání není projevem ega. Je to důkaz toho, že se znáte. Že víte, jak moc je těžké být člověkem. A že občas je třeba se za to ocenit. Ne ve formě Oscarové sošky, ale třeba teplého hrnku čaje nebo chvíle klidu.

Ocenění druhých je třešnička, ne dort

Samozřejmě, že je příjemné, když vás někdo pochválí. Každý máme rádi, když nám někdo řekne: „Tohle se ti fakt povedlo.“ Ale není to základ vašeho štěstí. Je to jen bonus. Když si tohle uvědomíte, začne vám být jedno, jestli jste obdrželi státní vyznamenání nebo jestli na vás zapomněli i u narozeninového dortu.

Dort je totiž váš. Vy jste si ho upekl. Ať už vám na něj někdo hodí třešničku, nebo ne, je pořád dobrý. Možná trochu připečený, možná sladší, než by bylo třeba – ale je váš. A to je důležité.

Jak si tedy udělit vlastní „Oscara“?

Ocenění každý den. Zkuste si každý večer říct tři věci, které jste ten den zvládli. Tři „výkony“, na které jste hrdí. Ať už je to cokoliv.

Nebojte se „děkovných řečí“. Pokud něco děláte dobře, klidně si to připomeňte. Nikdo vás přece neposlouchá.

Nechte se „nominovat“ jen tím, na čem vám záleží. Názory ostatních jsou jen jejich názory. Ne životní rozhodnutí.

Ocenění sami sebe není jednoduché. Ale jakmile se ho naučíte, zjistíte, že nepotřebujete žádné sošky, medaile ani potlesk. Stačí vám vědět, že děláte to nejlepší, co můžete. A to je ten největší výkon. 😊