Dokonalost: Proč se za ní ženeme, když nás jen unavuje?

Honba za dokonalostí nás unavuje, odcizuje od sebe samých a místo radosti přináší stres. Co kdybyste dnes přestali běžet za ideály a zkusili se na chvíli zastavit? 

Pamatujete si, kdy naposledy jste si řekli: „Jsem perfektní takový, jaký jsem“? Pokud ano, gratuluji – jste buď mistr v sebeklamu, nebo osvícený mnich. Všichni ostatní se mezitím potíme v tělocvičně, nastavujeme filtry na Instagramu nebo studujeme rady na „osobní růst“, abychom se přiblížili tomu chimérickému ideálu, který je stejně nedosažitelný jako klid v obchoďáku před Vánoci.

Ať už jde o dokonalé tělo, zářivou kariéru nebo vztahy, které připomínají scénář romantické komedie, jedna věc je jistá: honba za dokonalostí nás nejen unavuje, ale také odcizuje od nás samotných. Proč tedy neumíme přestat?

Ideál jako produkt prodeje

Začněme u zdroje problému: dokonalost je obchodní artikl. Každý, kdo si kdy koupil permanentku do fitka nebo krém proti vráskám, podvědomě věří, že zázračná změna je na dosah. Marketingová mašinérie nám prodává příběhy, jak vypadat líp, žít líp, být víc… no prostě víc „něco“. A my to kupujeme.

Ale přiznejme si – komu by se chtělo přiznat, že ani po desetitisícovém kurzu „Mindfulness pro začátečníky“ pořád neumíme meditovat, protože se v hlavě místo klidu rojí seznam nákupů?

Filtrová realita

Žijeme v době, kdy se dokonalost měří počtem lajků a sledovatelů. Reálný život se stal druhořadou kulisou pro ten virtuální, kde se každý tváří, že vstává s make-upem, žije uprostřed minimalisticky zařízeného bytu a nikdy si nedá chipsy po půlnoci.

Sociální sítě jsou digitální verzí bazénu s hladkou hladinou, do kterého nikdy nesmí spadnout list – natož pravda. A co na tom, že za fotkou „dokonalé snídaně“ stojí hodinové aranžování vajíčka?

Cena za dokonalost

Honba za ideálem má však i svou cenu. Místo radosti přichází stres. Místo klidu tlak, že musíme stihnout ještě víc – a líp. Co je ještě horší, postupně ztrácíme schopnost ocenit to, co už máme.

Dokonalost nás totiž neučí vážit si drobných chvil štěstí – kávy s přáteli, lenošení u oblíbeného filmu nebo pohledu na západ slunce. Místo toho nás tlačí k pocitu, že pokud neděláme něco produktivního, tak selháváme.

Jak z toho ven?

Řešení není složité, jen bolestivě upřímné. Musíme přestat brát dokonalost vážně. Přijmout, že nejsme „projekt na zlepšení“, ale lidé s chybami, které nás dělají autentickými.

Nebo jinak: zkuste se na chvíli zastavit a místo toho, abyste hledali další „zlepšovací program“, prostě jen buďte. Ano, zní to klišovitě, ale co jiného byste čekali od člověka, který si právě udělal pauzu v honbě za dokonalostí, aby napsal tento článek?

Takže… co kdybyste dnes přestali běžet a místo toho se trochu courali? Není to dokonalé, ale možná je to přesně to, co teď potřebujete. 😊