Ondřej Vejsada

Mentální zdraví

Zdraví

Co za to?! aneb Proč nám výchova namluvila, že něco chtít je špatné

Filozofie všedního dne Ondřeje Vejsady

Autorský podcast Ondřeje Vejsady - terapeuta, spisovatele a autora blogu na iDNES. Uslyšíte úvahy na pomezí filozofie, psychologie a běžného dne, krátké glosy i pasáže z připravovaných knih. Podcast je generován pomocí AI hlasu - ale každé slovo pochází ze života.

Byli jsme vychováni k nezištnosti, ale co když je „něco za něco“ přirozenější a férovější? Proč si přiznat, že chtít něco zpět není sobecké, ale zdravé?„Co za to?!“Taky vám ta věta trochu drhne v uších? Jako by nesla podtext něčeho sobeckého, vypočítavého, skoro až nemorálního. A přitom jde o naprosto férovou otázku, která jen nahlas pojmenovává princip, podle kterého se svět vždycky točil a točit bude.Jenže mnozí z nás byli od dětství vychováváni k přesvědčení, že správný člověk je ten, kdo dává nezištně, bez nároku na oplátku, s tichou pokorou a nejlépe s poděkováním za to, že vůbec může pomáhat. Jinými slovy – nejprve ostatní, já až poslední. A pokud na mě nic nezbyde? No, tak to je přece důkaz mé ctnosti!Ale já si to nemyslím.Mýtus nezištnosti a proč nám škodíZkusme si upřímně odpovědět: Opravdu existuje něco jako čistá nezištnost? Anebo se za ní jen schovává skrytý obchod?Děláme něco „jen tak“, nebo čekáme alespoň dobrý pocit, uznání, vděčnost?Nejsou i ty největší „dobré skutky“ ve výsledku transakcí – jen možná méně viditelnými?A nevede výchova k nezištnosti nakonec jen k tomu, že se naučíme být pasivními oběťmi, které se bojí něco chtít?Neříkám, že máme být sobecká monstra. Ale žít v představě, že je správné rozdávat se do poslední kapky, zatímco ostatní si berou, je prostě nesmysl.Největší oběť? Ten, kdo pořád jen dáváPodívejte se kolem sebe – kdo bývá nejčastěji frustrovaný, vyčerpaný a ve finále naštvaný na celý svět? Přesně tak – lidé, kteří se snaží být „dobří“ tím, že dávají, dávají a dávají. Jenže když se rozdáte úplně, co zbude? Nic. A prázdný člověk už nemá co nabídnout.Někdo možná namítne: „Ale já rád pomáhám, nečekám nic zpět.“ Dobře, ale jak dlouho to vydrží? Dříve nebo později se dostaví pocit, že si nás nikdo neváží, že lidé jen berou a my jsme ti poslední, na koho se myslí. A není divu – když si sami nestanovíme hranice, proč by je měl určovat někdo jiný?Něco za něco – nejférovější přístup k životuMně osobně přijde přístup „něco za něco“ daleko férovější. Není v něm žádná manipulace, žádné přetvařování, žádná skrytá očekávání. Prostě win-win situace, kde oba ví, na čem jsou.A teď si položme otázku: Pokud by se tento přístup začal brát jako norma, kolik toxických vztahů by najednou skončilo? Kolik lidí by přestalo trpět, protože by věděli, že mají právo něco dostat zpět?A ještě jedna zajímavá věc – zatímco muži jsou za „co za to“ často považováni za vypočítavé sobce, u žen je tento přístup považován za naprosto normální. Když muž přistoupí na to, že vztahy (a život obecně) jsou směnný obchod, najednou je to špatně. A proč? Protože jsme byli naučeni, že muž „má dávat“ a žena „má dostávat“. A když se tenhle vzorec naruší, nastává chaos.Závěr: Zbavme se falešných přesvědčeníChcete férový život? Tak si přestaňte hrát na to, že nezištnost je ctnost. Přestaňte se tvářit, že něco chtít je špatné. A hlavně se přestaňte divit, že pokud dáváte a nic nežádáte, tak vám nic nezůstane.Věřím, že když budeme všichni otevřenější ohledně svých očekávání, vztahy budou zdravější, férovější a méně toxické. A hlavně – budeme si vážit sami sebe.A pokud s tím někdo nesouhlasí?No… co za to?! 😎

Aplikace Youradio Talk

Co za to?! aneb Proč nám výchova namluvila, že něco chtít je špatné

Poslechněte si podcast