Co tedy opravdu existuje aneb moc přítomného okamžiku

Hlavní myšlenky jsou:

Existence přítomného okamžiku: Minulost a budoucnost reálně neexistují, existuje pouze přítomnost.

Fragmenty minulosti: Fotografie, videa a dokumenty jsou jen momentky, které neodrážejí celou historii.

Paměť a emoce: Vzpomínky jsou uloženy v paměti, ale vybavujeme si je skrze emoce.

Subjektivní vnímání: Každý člověk si pamatuje události jinak, což může vést k různým interpretacím stejné situace.

Provokativní myšlenky: Pochybnosti o existenci známých osobností, jako je prezident Trump, a důvěra v realitu, kterou nám prezentují média.

Uznávám, že naše úvahy začínají „houstnout“ 🙂 ale nemohu si pomoci – vždyť to na sebe hezky navazuje, že? 😉 Neodolám opět jedné menší provokaci a navážu tím na přirovnání o tom, co vlastně opravdu na 100% víme, teď ale otázkou = co ve skutečnosti opravdu existuje? Co třeba taková minulost? Kde „leží“? Kde je uchována? A co taková budoucnost?

Snad se mnou budete souhlasit, že upřímná odpověď by asi zněla, že reálně nic z toho neexistuje. Existuje pouze tady a teď, tedy přítomnost, přítomný okamžik – to, u čeho jsme přítomní (jsme tedy fyzicky nebo alespoň duševně při tom). Ano, máme třeba fotografie, videa, psané dokumenty – ale opět = to jsou jen takové momentky, výseky, fragmenty z komplexní historie. Není tedy snad nic překvapujícího, že stejně jako si útržkovitě uvědomujeme realitu, stejně tak si i vybavujeme minulost. V rámci alespoň snahy o objektivitu (i když si tím vlastně trochu protiřečím, já vím) bych měl říci (vlastně napsat – já si Vás u psaní pořád představuju a tak mám stále dojem, že si povídáme :D), že v paměti máme údajně uloženo vše – viz třeba „vzpomínky“ v hypnóze anebo při terapii, kdy si najednou klient vzpomíná na věci, o kterých si myslel, že ani uložené nemá. Problém je totiž ani ne tak v zapamatování si, ale ve „vybavování si“, vzpomínání, rozpomínání, protože si vše vybavujeme-vracíme do vědomí přes co nebo lépe řečeno čím? Ano, správně tušíte – opět přes emoce a emocemi. Nechám Vás nad tím chvilku přemýšlet, chcete?

Mezitím přidám ještě jednu svoji zkušenost. Když jsem psal mou první knížku (Můj první vandr), shromáždil jsem si všechny dostupné informace z našeho skutečného vandru a mimo jiné jsem pár věcí i konzultoval s přímými účastníky oné akce. Byl jsem velice překvapený, jak si každý z nás po těch letech pamatuje něco jiného a i trochu jinak to, co proběhlo, vnímal. Jde o to, že jsem předpokládal, že se neshodneme třeba v hodnocení nějaké cesty – někomu se tam zkrátka líbilo a jinému ne. Jenže několikrát se stalo, že určité úseky cesty jsem třeba já úplně zapomněl a teprve vyprávění kamaráda, pro kterého byla ona část důležitá, emotivní a tak si jí zapamatoval – tedy ono vyprávění mi to vše připomnělo. Zkrátka = jako bychom byli každý na úplně nebo téměř jiném vandru… Zajímavé, ne? 😉

A raději ještě jedno krátké připomenutí myšlenky, že filozofové údajně mluvili pouze o tom, co je vidět = nejsme tedy úžasní, jak se dokážeme dohadovat o věcech, které vlastně neexistují? Třeba o budoucnosti…

A na závěr k tomuto tématu ještě jedna (ale už opravdu hodně velká) provokace = viděl někdo z Vás na vlastní oči prezidenta Trumpa? Já ne a dokonce ani osobně neznám nikoho, kdo by ho viděl. Znám ho jen z televize. Co když ve skutečnosti neexistuje a je to jen počítačově vytvořená postava třeba jako Glum z Pána prstenů? 😀 Já vím, říkáte si, že mi už definitivně hráblo 😀 Já tím chci ale ukázat, že se spoléháme na pravdivost a reálnost mnoha věcí, které jsou ale ve skutečnosti pouhou hrou anebo by rozhodně mohly být anebo existují pouze v naší hlavě. Souhlasíte?

S tím souvisí další naše tak oblíbená hra na „tak to je“ nebo „tak to není“, ale to bych rád opět rozebral v samostatné kapitolce, stejně tak jako vliv médií (zejména filmů) na naše PŘEDSTAVY o skutečnosti-realitě…