Bože, to je ale debil! (aneb blbečci všech zemí, spojte se)

Každý máme doma malého soudce, který rozdává nálepky a cítí se nad věcí. Jenže co když si o nás ostatní myslí totéž?

Existuje jedna zvláštní forma společenské terapie, kterou praktikujeme častěji než jógu, kávu a Instagram dohromady. Říká se jí hodnocení. Laicky řečeno: všichni jsme chodící porotci reality show, kterou nikdo nenatáčí, ale každý v ní neustále účinkuje. A porota? Samozřejmě – my sami. Členové neúprosní, ostří, neplacení… zato s pravomocí rozdávat nálepky typu „debil“, „blbeček“, „tragéd“, „tohle je fakt mimo“ – a to ideálně ještě dřív, než dotyčný vůbec stihne domluvit.

Znáte to:

Předjíždí vás v levém pruhu? Debil.

Sdílí příliš šťastné fotky? Blbeček.

Vyjadřuje jiný názor než vy? Ultradebil.

Nemá stejný hudební vkus? Estetický invalid.

A co teprve když něco napíše… a ještě si za tím stojí. Tak to už máme kandidáta na úplné vyloučení z Homo sapiens.

Každý máme doma malého soudce. Bez taláru. Zato s egem.

Tenhle náš vnitřní soudce je zvláštní postava. Nezná pochybnosti, nepotřebuje důkazy, neváží slova. Zato má hotovo – okamžitě. Jako kdyby v nás žil hlas, který se bojí být zranitelný, a tak si raději dupne: „Bože, to je ale debil!“

Jenže… napadlo vás někdy, že v 99 % případů, kdy někoho s gustem označíte za mentálního liliputa, si on o vás nejspíš myslí totéž?

To není otázka kvality argumentu. To je chemie antipatie. Potkali se dva magnety opačné polarity a okamžitě se odpudili.

Nejde o pravdu. Jde o to, že mi nejsi sympatický.

Možná bychom to měli přestat brát jako osobní selhání druhé strany a začít to chápat jako prostý konflikt vibrací. Nehodíme se. Nepasujeme si. Nejsme naladěni. Jako když si do gramofonu místo desky nasunete chlebovou placku. Zní to divně? Tak přesně takhle občas zníme i my.

To, že někdo říká věci, které vás iritují, ještě neznamená, že je objektivně hloupý. Možná je jen v jiné fázi života. V jiné bublině. V jiném vesmíru. A vy v jeho světě hrajete přesně tu samou roli: bože, co to je za týpka…

Pocit nadřazenosti – nejlevnější droga ega

Říct si v duchu „to je debil“ je jako hodit si malý panák psychologického rumu. Zahřeje, posílí, dá pocit nadřazenosti. My přece víme líp. My bychom to udělali jinak. My jsme ti rozumní.

Jenže stejně jako u rumu – čím častěji ho pijete, tím méně vám prospívá. A najednou zjišťujete, že žijete v mentální hospodě, kde každý kolem vás vypadá jako troska. A vy se pak divíte, že je vám samotnému divně.

Zkuste si někdy představit, že vaše slova čte vaše matka. Nebo vaše budoucí já.

Až budete mít příště chuť někomu na Facebooku (pardon – v diskusním fóru internetové elity) napsat, že je úplně blbej, zkuste si představit, že váš komentář čte vaše dítě. Nebo matka. Nebo vy sami za deset let, moudřejší, unavenější a smířenější s lidskou různorodostí.

A nebo ještě lépe – připomeňte si ten jednoduchý psychologický fakt:

Když si o někom myslíte, že je debil, je téměř jisté, že on si to samé myslí o vás.

Takže vlastně nejste ve sporu. Jste naopak v dokonale synchronizovaném dialogu dvou eg:

„Ty jsi debil.“ – „Ne, ty jsi debil.“ – „Aha. Tak jo.“

Co s tím? Trocha empatie. A trochu se držet zpátky.

Možná to nezmění svět, ale změní to vaši duši. Ne každý jiný názor je útok. Ne každá odlišnost je výsměch. Ne každý „debil“ je doopravdy debil.

Někdy je to prostě člověk, který vám jen nesedí.

A víte co? To je v pořádku. Nemusíme se všichni líbit všem. Jen bychom mohli trochu míň plivat a trochu víc chápat.

A hlavně si občas připomenout, že i my jsme občas… no ano… trochu ti debílci.