Body shaming nebo ženská konkurence?

Kritizují muži ženská těla, nebo ženy samy sebe navzájem? Co když body shaming není o mužích, ale o ženské nejistotě přestrojené za boj za přijetí?

Nedávno jsem omylem (čistě výzkumně!) zabloudil do diskuzního vlákna kdesi na jedné (a-)sociální síti. Téma: co všechno se mužům na ženském těle údajně nelíbí. Diskuzi vedly ženy. Muž ani jeden. O to vášnivější výměny. Celé to připomínalo babinec, kde se nepřítomný mužský element proměnil ve fackovacího panáka. Odsouzeného za „body shaming“, který se ovšem nikdy neodehrál.

Závěrečný komentář (který celou tu katarzi uzavíral jak opona divadelní frašky) zněl:

„Tak holky, a teď pojďme kritizovat mužská těla!“

A teď přichází pointa. Ne ironická. Reálně vtipná:

Z ničeho nic se objevila spousta komentářů mužů. Přesně ten druh upřímnosti, kterou byste v psychoterapeutickém kroužku čekali až po třetí konvičce meduňkového čaje.

„Okay, nemám s tím sebemenší problém! Já rovnou vykopávám: mám ho malýho, plešatím a nosím ponožky v sandálech!“

„Já mám špeky. Všude. Mám tělo jako plyšový medvěd, co to přehnal s proteinem a pivem.“

„A já nos jak po srážce s tramvají a nohy do X. Můžem si podat ruce?“

A tak mě napadlo: není ta ženská představa mužského body shamingu vlastně jen zrcadlo jejich vlastního vnitřního boje? Nejde tu náhodou méně o těla mužská a více o jejich vlastní nejistotu? O konkurenci? O představy o tom, co „by se mělo líbit“? Protože upřímně – normální, zdravý, přirozeně sebevědomý (a zároveň pokorný) muž většinou vůbec nemá potřebu komentovat ženské tělo. On si prostě vybere tu, která se mu líbí. A dost. Tečka.

Jenže ženy (a teď mluvím o určitém typu žen, nikoliv o všech, neboť nejsem sebevrah) často žijí ve světě permanentního porovnávání. Ne s muži. Ale mezi sebou. S těmi druhými ženami, které mají menší nos, větší prsa, užší boky nebo výraznější lícní kosti. Je to konkurenční boj zabalený do líbivého celofánu „mužské kritiky“. Jenže... muž tam vůbec není. To je totiž, IMHO, pouze typicky feminní konkurenční boj, kterého se chytají zakomplexovaní rádobymuži, kteří buď utrpěli pouze feminní výchovu nebo zdravý maskulinní vzor byl extrémně potlačen.

Nebo ještě jinak: ony ženy si vytvořily fiktivního muže – kritika, soudce, body shamujícího komentátora – a pak s ním vedou boj. Ale protože žádný reálný muž v té hře nefiguruje, nelze vyhrát. Je to jako střílet z kanónu do mlhy a pak se zlobit, že vám mlha nevrací palbu.

A tady přichází ještě jeden, psychologicky pikantní detail: pokud je muž skutečně sám sebou a ví, kdo je, jeho „nedokonalosti“ mu nepřekáží. Nepotřebuje je schovávat, nepotřebuje předstírat, nepotřebuje poměřovat ani dokazovat. Zkrátka to „má“. Což, mimochodem, ženy (ty skutečně zralé) cítí na sto honů. A právě to je přitažlivé. Ne počet břišáků.

Zatímco muži se naučili smát vlastní pleši, ženy vedou facebookovou válku za právo ukazovat se nenalíčené – a být za to obdivované. Ale skutečné sebevědomí se nebuduje lajky ani slovními bitvami. Skutečné sebevědomí znamená přestat hledat vinu u druhého pohlaví za to, co si myslím o sobě sama.

Možná by bylo osvobozující si přiznat, že ten nejtvrdší body shaming často nepochází zvenčí, ale zevnitř. Ne od mužů, ale od žen samých. A možná – jen možná – by bylo na čase uznat, že muž není nepřítel. Není soupeř. A už vůbec ne kritik ženského těla. On je totiž v tomhle případě často jen zmatený pozorovatel, který si přišel pro lásku – a odchází s komplexem, že za všechno může jeho (ne)dokonale tvarovaný biceps.