#51 Obyčejnost naší každodennosti
O epizodě podcastu
V tomto díle se Zuzi mluvíme o letním pobytu pro ženy na sv. Maří, který byl protkaný salvami smíchu, uvolnění a radosti z přítomnosti. Jedna z žen mi na konci řekla, ať si na stránky napíšu, že pobyty jsou lepší než botox. Sice jsme se tomu zasmály, ale ono na tom něco je. Ženy se za těch pár dnů rozzáří a vyhladí se jim obličej. Není za tím nic zázračného, jenom nervová soustava, která konečně dostala prostor povolit a tím se promění náš výraz. Na rozdíl od botoxu není ztuhlý a nepřirozený, ale měkký a spokojený.Povídáme si o obyčejnosti naší každodennosti, protože si čím dál víc všímám, kolik se dneska slibuje radikálních proměn. Když jsi v háji, přijď a odejdeš jiná. Já to mám postavené jinak. Pobyty nejsou o tom utéct ze svého života a zjistit, kde jinde by ti bylo líp. Jsou o tom zamilovat se do života, který máš a tvořit ho tak, aby ti v něm bylo hezky. Se vším co přináší.Dostaneme se taky k tomu, proč se ti tak snadno stane, že vidíš hlavně to, co nefunguje. Náš mozek tomu jde naproti, je nastavený na to všímat si nedostatků a problémů. Dát pozornost tomu, co ti funguje a kde ti je hezky, si musíš zvolit vědomě a chvíli trvá, než se tvoje pozornost přenastaví. A když jsi v deficitu, těžko doceňuješ to, co máš. Nejdřív potřebuješ zpět svou kapacitu, teprve pak můžeš cítit vděčnost.Řeč je i o časté rodinné iluzi ze strany nás žen. O představě rodinné harmonie jako běžného standardu všedních dnů, který se jen občas a jen trošku vychýlí. Proč nám to může ubližovat a bránit v hledání zdravých průsečíků?Život není problém, který je potřeba vyřešit. Je to kapacita, kterou můžeš rozšířit.
V tomto díle se Zuzi mluvíme o letním pobytu pro ženy na sv. Maří, který byl protkaný salvami smíchu, uvolnění a radosti z přítomnosti. Jedna z žen mi na konci řekla, ať si na stránky napíšu, že pobyty jsou lepší než botox. Sice jsme se tomu zasmály, ale ono na tom něco je. Ženy se za těch pár dnů rozzáří a vyhladí se jim obličej. Není za tím nic zázračného, jenom nervová soustava, která konečně dostala prostor povolit a tím se promění náš výraz. Na rozdíl od botoxu není ztuhlý a nepřirozený, ale měkký a spokojený.
Povídáme si o obyčejnosti naší každodennosti, protože si čím dál víc všímám, kolik se dneska slibuje radikálních proměn. Když jsi v háji, přijď a odejdeš jiná. Já to mám postavené jinak. Pobyty nejsou o tom utéct ze svého života a zjistit, kde jinde by ti bylo líp. Jsou o tom zamilovat se do života, který máš a tvořit ho tak, aby ti v něm bylo hezky. Se vším co přináší.
Dostaneme se taky k tomu, proč se ti tak snadno stane, že vidíš hlavně to, co nefunguje. Náš mozek tomu jde naproti, je nastavený na to všímat si nedostatků a problémů. Dát pozornost tomu, co ti funguje a kde ti je hezky, si musíš zvolit vědomě a chvíli trvá, než se tvoje pozornost přenastaví. A když jsi v deficitu, těžko doceňuješ to, co máš. Nejdřív potřebuješ zpět svou kapacitu, teprve pak můžeš cítit vděčnost.
Řeč je i o časté rodinné iluzi ze strany nás žen. O představě rodinné harmonie jako běžného standardu všedních dnů, který se jen občas a jen trošku vychýlí. Proč nám to může ubližovat a bránit v hledání zdravých průsečíků?
Život není problém, který je potřeba vyřešit. Je to kapacita, kterou můžeš rozšířit.