Jaroslav Hulák

Eva Bezděková

Josef Kemr

Bohumil Mathesius

Karel Čapek

Antonín Matěj Píša

Rudolf Medek

Rudolf Hrušínský

Petr Haničinec

Jiří Sovák

F. X. Šalda

Josef Čapek

Zdeněk Mahler

Jan Tříska

Vladimír Brabec

Jan Bor

Josef Kopta

František Němec

Stanislav Lom

Jaroslav Vrchlický

Jana Březinová

Viktor Dyk

Marie Marčanová

Jan Hrušínský

Jiří Karásek ze Lvovic

Josef Svatopluk Machar

Václav Vydra st.

Eduard Bass

Gaston Baty

Edmond Rostand

William Shakespeare

Miloš Nedbal

Václav Voska

Marie Pujmanová

Jaroslav Kvapil

Jiří Adamíra

Luděk Munzar

Martin Růžek

František Křižík

Erik Adolf Saudek

Gabriela Preissová

Johann Wolfgang von Goethe

Alois Švehlík

Jaroslav Ježek

Alexandr Sergejevič Gribojedov

Svatopluk Kadlec

Vítězslav Nezval

Jean Baptiste Poquelin Moliére

Konstantin Biebl

Josef Štefan Kubín

Pavel Eisner

Otokar Fischer

Jaroslav Hurt

Jiří Mahen

Helena Malířová

Ludvík Kuba

Alfons Mucha

Otakar Nejedlý

Václav Rabas

Antal Stašek

Josef Suk

Bedřich Václavek

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Podcasty a Audioknihy od autora Otokar Fischer. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Petr Herrmann

Zdeněk Štěpánek

Antonín Zíb

Miroslav Doležal

Josef Hora

Viola Zinková

Jiřina Petrovická

František Halas

Josef Bohuslav Foerster

Saša Rašilov st.

Vladimír Čech

Vladimír Leraus

Bořivoj Navrátil

Alois Musil

Zdeňka Baldová

Marie Hübnerová

Petr Bezruč

Rudolf Pellar

Autobiografie a biografie

Dějiny a historie

Klasika

Novely a povídky

Povídky

Umění a zábava

Literatura faktu a publicistika

Český rozhlas je největším výrobcem audiozáznamů v České republice. Jeho záměrem je postupně zpřístupnit rozhlasový archiv (mluvené slovo, hudbu a další pořady), tak i fyzické nosiče na jednom místě online. Nabízené záznamy pořadů jsou dodávány ve vysoké kvalitě upravené zvukovými mistry.

Radioservis a.s.

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Hlasy českých literátů

Historicky cenné nahrávky hlasů českých literátů, natočené v průběhu 30. let 20. století.

F. X. Šalda 18. 11. 1933 (50 let Národního divadla)

Rudolf Medek 17. 10. 1937 (Památník osvobození)

Josef Kopta 19. 12. 1935 (o knihách, anketa LN)

Pavel Eisner (pseudonym Jan Ort) 12.2.1938 (o češtině a jejích zvláštnostech)

Gabriela Preissová 12. 8. 1938 (o lidových krojích na Slovácku)

Stanislav Lom 15. 4. 1938 (Zahrádkářova cesta k Bohu)

J. Š. Kubín 18. 8. 1935 (o poutích, panoptikách a vyvolávačích)

Konstantin Biebl 25. 2. 1933 (První noc na Jávě - přednáška)

Otokar Fischer 12. 4. 1936 (Velikonoční symboly v umění - přednáška)

Jaroslav Kvapil 28. 9. 1938 (Svatý Václave! - přednáška)

Antonín Matěj Píša 16. 3. 1938 (Památka na Otokara Fischera)

J. S. Machar 25. 8. 1934 (o Hálkovi a Vrchlickém)

Josef Čapek 12. 4. 1936 (O květinách a cestování)

Jiří Karásek ze Lvovic 16. 1. 1935 (o tvorbě Arnošta Procházky)

Eduard Bass 28. 4. 1936 (Knihy, které čtu)

Vítězslav Nezval 19. 3. 1936 (Poesie na vstupu do Máchova roku)

Karel Čapek 24. 12. 1937 (Pozdrav lidem dobré vůle do Indie)

Slavné monology

Album monologů z her W. Shakespeara (Hamlet, Othello, Julius Cézar, Romeo a Julie), Moliéra (Zdravý nemocný, Lakomec), Dostojevskij (Zločin a trest), Goethe (Faust) a dalších vydal Supraphon v roce 1981. 
Podařilo se tak zachovat mimo jiné herecké umění dnes již nežijících hereckých legend Jiřího Adamíry, Martina Růžka, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Jiřího Sováka, Václava Vosky, Petra Haničince a Miloše Nedbala

Ač zemřeli - ještě mluví 2.

Původní LP album 1018 2681 Ač zemřeli - ještě mluví II. vydal Supraphon v roce 1979 - nyní album vychází poprvé digitálně. 
Titul je složen z vyprávění a z dokumentů o osobnostech našeho kulturního života jako např. Eduard Bass, Josef Čapek, Helena Malířová, Gabriela Preissová, Alfons Mucha, Jaroslav Ježek, Václav Vydra a mnoho dalších. 
Průvodní slovo mají Zdeněk Štěpánek a Milan Friedl, dokumenty a texty vybral k vydání dr. Jan Wenig

Karlštejn

Historická milostná hra na motivy Vrchlického veselohry Noc na Karlštejně Osoby a obsazení: šašek (Rudolf Pellar), král Karel IV. (Miroslav Doležal), královna Alžběta, jeho manželka (Jiřina Petrovická), Vladimír Leraus, Alena, Ješkova neteř (Viola Zinková), vévoda z Bergama (Bořivoj Navrátil), Arnošt z Pardubic (Vladimír Leraus), purkrabí Ješek z Wartenberka (Antonín Zíb), Pešek Hlavně, číšník císařův (Petr Herrmann), hlásný (Vladimír Čech)

Inscenace, které zaujaly IV

Komentář k původnímu albu (1 18 1477) z roku 1974: 
Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: "Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka." 
A přesto spisovatel a filosof A. I. Gercen o této době řekl, že "navenek se otročilo, ale uvnitř se lidé osvobozovali". S myšlenkami děkabristického povstání byla tak či onak spjata celá literární generace; vznikl literární proud, který chtěl být analyzujícím, ale velmi rychle byl nazván obviňujícím. A do něho se zařadil i Gogol. Jeho dvě hry (Ženitba a Revizor), jak poznamenal Bohumil Mathesius, vlastně nemají hrdinu - jsou to pohledy do celé společnosti a jejího způsobu života. Revizor vznikl v roce 1836 a vzbudil takové pozdvižení, že autor raději opustil Rusko a řadu příštích let prožil v cizině. Věc však měla pikantní pozadí: provozování Revizora povolil sám car a pochopil ho tak málo, že se při představení smál, až slzel... 
Po Revizorovi se Gogol pustil do práce na svém vrcholném díle, na románu Mrtvé duše. Uveřejnil ho v roce 1842 a - opět dle Gercena - "otřásl celým Ruskem". Ale tíha doby nakonec umělce přece jenom zlomila. V roce 1847 uveřejnil výbor ze svých dopisů, kde pod vlivem slavjanofilství a pasivního náboženství obhajoval starý řád a dokonce omlouval nelidské nevolnictví. Nakonec však i svým pádem dal podnět k události, která byla pro duchovní vývoj Ruska neobyčejně podnětná. Na výbor z korespondence odpověděl Bělinskij - žil tou dobou také v zahraničí - slavným "Listem Gogolovi". "List" se šířil v opisech po celém Rusku, vzdělaní lidé se mu učili zpaměti, Dostojevskij a Petraševskij šli za jeho předčítání na Sibiř - ale stal se živým programem pokrokového Ruska. 
 
Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a - po obrovskou část vzdělané Evropy - jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: "Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký..." 
Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: "Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin"), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy. 
Závrať z vědění, z moci, která je s ním spojena, z mravní odpovědnosti, kterou s sebou přináší (jak aktuální myšlenka právě v našem atomovém věku!), přerod člověka vědoucího v člověka jednajícího - to jsou otázky, které přiměly básníka blížícího se už šedesátce, sáhnout postavě německého učence a dobrodruha z počátku šestnáctého století a postavit ji do středu svého největšího díla. Dramatické napětí "faustovské" otázky objevila literatura už dávno předtím; Fausta učinil hrdinou svého dramatu Shakespearův současník Christopher Marlowe, psali o něm Lessisng, Lenau, v nové době Thomas Mann, a svědectvím o tom, jak živelně naléhavé je Faustovo drama, jsou i nesčíslná zpracování jeho osudu v lidových knížkách a hrách. Velikost a jedinečnost Goethova dramatu spočívá však především v tom, že je filosofickou otázkou položenou společností v době, kdy opojena vítězným optimismem stanula na prahu éry, jejíž stíny ještě nedovedla předvídat. 
 
Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu - protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně. Samostatnému rozumu, jak se říká, "nic není svaté", a tak se mu přímo nabízela látka o "znesvěcení svatého", antická látka o mykénském králi Amfitryenovi. V původní podobě v té pověsti asi nic rouhavého nebylo; byla prostě příběhem o narození Herakla, Amfitryon se provinil vraždou, musel utéci do Théb, Zeus vzal na sebe jeho podobu, oklamal jeho manželku Alkménu a zplodil s ní slavného reka. My však tuto pověst známe teprve z latinského zpracování římského autora komedií Tita Maccia Plauta (asi 151-184 př. n. l.). Už jeho na ní víc než původní patos upoutala zcela nebožská a pikantně erotická choulostivost situace. V této podobě se příběh o Amfitryonovi stal jednou z nejoblíbenějších látek evropského divadla a byl nesčíslněkrát zpracován starými i novějšími autory. Kromě Plauta a Moliera vzpomeňmě alespoň Kleista, Giraudouxe a z našich autorů O. Fischera; o Amfitryonovi existují opery, operety a nejméně jeden film. Je to zábavný příběh, tak zábavný, že nejeden divák si možná ani neuvědomí to podstatné: jak je osvobozující, když na něco, co generace pokládaly za nedotknutelné a svaté, pohlédneme nezaujatým pohledem prostého lidského zdravého rozumu. 
Jarmila Bílková

Český Slavín

Původní LP komplet DM 15107-111 "Český Slavín" vydal Supraphon v roce 1964 - nyní komplet vychází poprvé digitálně. 
Průvodní slovo Milana Friedla uvozuje, doplňuje a provází nahrávky hlasů, vzpomínek, názorů či recitace vlastního díla vynikajících osobností české kultury 
(např. Josefa Hory, Vítězslava Nezvala, Františka Halase, Konstantina Biebla, Petra Bezruče, Eduarda Basse, Jiřího Mahena, Heleny Malířové, Gabriely Preissové, 
Karla Čapka, Václava Vydry a mnoha dalších básníků, spisovatelů, malířů, skladatelů a herců). 
Leckteré dokumentární záznamy jsou technicky velmi nekvalitní, jejich cena je však historická; tkví v jejich autentičnosti, v možnosti "poznat JE", 
alespoň malinko nahlédnout do "JEJICH" myšlenek, poznatků a názorů - na svoji dobu, na umění či život jako takový.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.