Karel Havlíček Borovský

Stanislav Kostka Neumann

Miroslav Doležal

Jiří Taufer

Jaroslav Seifert

Vilém Závada

Zdeněk Štěpánek

Zdeněk Buchvaldek

Vladimír Šmeral

Božena Němcová

Miroslav Florian

Jindřich Hořejší

Josef Kainar

Karel Jaromír Erben

Karel Hynek Mácha

Josef Václav Sládek

Eduard Cupák

František Branislav

Josef Hora

Fráňa Šrámek

František Němec

Julie Charvátová

Radovan Lukavský

Vladimír Holan

Jaroslav Vrchlický

Otakar Brousek st.

Antonín Sova

Viktor Dyk

František Halas

František Hrubín

Karel Hlaváček

Jiří Wolker

Jaroslav Bednář

Josef Svatopluk Machar

Jiřina Švorcová

Vítězslav Nezval

Vítězslav Hálek

Oldřich Mikulášek

Václav Voska

Jiřina Petrovická

Vladimír Ráž

Bohumil Švarc

Luděk Munzar

Petr Bezruč

Konstantin Biebl

Otokar Březina

Ján Kollár

Jiří Orten

Jan Neruda

Karel Toman

Julius Zeyer

Dana Medřická

Milan Friedl

Podcasty a Audioknihy od autora Otokar Březina. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Jan Kačer

Jaroslav Tvrzský

Vladimír Brabec

Autobiografie a biografie

Dramatizace

Poezie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Nebezpečí sklizně

Původní EP album 0 39 9885 "Otokar Březina Nebezpečí sklizně" vydal Supraphon v rámci Klubu přátel poezie v roce 1968.Nyní titul s básněmi Šťastní, Až sedneš za můj stůl, Ztracení, Snad potom a Zem v interpretaci skvělých recitátorů Jana Kačera a Vladimíra Brabce vychází poprvé digitálněOTOKAR BŘEZINA, vlastním jménem Václav Ignác Jebavý (*13. září 1868 – †25. března 1929)byl český básník a spisovatel, esejista, prozaik a myslitel, vrcholný představitel symbolismu.

Z komentáře Jiřího Justla k původnímu LP albu 1 18 0778 "Otokar Březina" vydaného v Supraphonu v roce 1970 a nyní vycházejícímu v původní podobě poprvé digitálně:
Je to zvláštní situace, ale není v Čechách výjimečná: o básníku, který nesporně patří k největším zjevům naší poezie, o jednom z těch, kdo se svým významem čestně řadí mezi přední evropské duchy literárního symbolismu, se toho příliš mnoho neví ani doma. Jistě proto nebude na škodu, uvedeme-li následující poznámky stručnou biografií. OTOKAR BŘEZINA, vlastním jménem Václav Jebavý (*19.9.1868-† 25.3.1929), syn venkovského obuvníka. Reálku vystudoval v Telči, jako učitel působil nejprve v Jinošově u Náměště nad Oslavou, později (1888-1901) v Nové Říši na Moravě, v novoříšském období, kdy napsal většinu svých prací, žil samotářsky, věnoval se četbě a studiu jazyků a knih filosofů. Stranou společenského života byl i v Jaroměřicích na Rokytnou, kde učil do roku 1925. Roku 1929 byl jmenován čestným doktorem filosofie Karlovy university; nabídnutou profesuru na filosofické fakultě v Brně roku 1921 nepřijal. Březinovo dílo je kvantitativně nevelké: pět sbírek básní, šestá nedokončená, a řada esejů, nemluvíme-li o korespondenci, jedné z nejvýznamnějších korespondencí, které u nás existují. První autorova kniha, Tajemné dálky, vyšla roku 1895, poslední sbírka, Ruce, roku 1901. Už tato skutečnost ukazuje na výjimečnost Březinovy lidské i umělecké osobnosti. Těžko se dá například hovořit o něm jako o profesionálním spisovateli, máme-li tím na mysli jistou pravidelnost, soustavnost tvorby, doprovázející nebo naplňující celý život. U Březiny jde daleko spíš o osudovou nutnost a nezastupitelnou potřebu, která – ohraničena v čase z vlastní vůle a tvůrčí kázně – se vydá jednou provždy. Ovšemže tvůrčí vzepětí v druhé polovině let devadesátých mělo svou předehru: ranou Březinovu tvorbu lze sledovat od studií na telčské reálce. Jenže tato léta byla skutečnými léty učňovskými. Teprve životní zkušenosti, především smrt rodičů, velký rozhled kulturní a ztotožnění se s literárním symbolismem francouzským přispěly rozhodným způsobem k dovršení procesu, kdy se k učiteli Václavu Jebavému druží jako jeho alter ego básník Otakar Březina. Přestože je Březinovo básnické dílo vymezeno krátkým časovým úsekem, má velké rozpětí myšlenkové, klene se smělým obloukem nad životem a smrtí, nad nekonečnem. Má svůj přirozený počátek ve smutcích, deziluzích a bolestech osobních a později i společenských (jimiž byla nasycena atmosféra přicházejícího fin de siecle), v nichž básník nachází moment katarze, vedoucí k možnosti osvobození. Je to cesta od individuálního ke kolektivnímu, od země k hvězdám, které jsou se zemí spojeny, od přítomnosti k tradici i vizi budoucna, od člověka k danému principu světa a života, který je především lidský…To, co z Březinovy básnické tvorby zaznamenává naše deska, je pouze náznak, byť bylo pochopitelně naší ctižádostí, aby to byl náznak výmluvný, který má schopnost stát se jistým typem autorského portrétu. Scénář nahrávky vznikl z šíře koncipovaného pořadu, který měl pod názvem Zahrady metamorfóz premiéru k 100. výročí Březinova narození v pražské Viole. Na kompozici pořadu se tehdy podíleli také jeho interpreti, původní výběr byl konzultován s autorem březinovské monografie dr. Oldřichem Králíkem. Šlo nám o Březinu pro tento čas, o polohy intimní stejně jako hymnické zpěvy kolektivní, které jsou navíc vděčné právě při realizaci zvukové…Nešlo nám tedy o pouhý výběr několika básní, nýbrž alespoň o naznačení jisté kompozice, o vytvoření jakéhosi celku – tak to konečně vyžadovala potřeba prvotní, provedení ve Viole. Proto jsou jednotlivé básně spojeny nejen hudbou, ale také slovem: jde o myšlenku, motivy, obrazy, izolované celky, které uvádějí a spojují, ale i oddělují základní texty naší březinovské kompozice…jde o poselství, které nám zaznělo přítomností právě v této podobě v roce, kdy uplynulo sto let od básníkova narození.

Matka v české poezii

Z komentáře Františka Branislava k původnímu titulu DV 15201 "Matka v české poezii" vydanému v Supraphonu v roce 1964 a nyní vydávanému poprvé digitálně: 
Kolikrát byla matka slavena obrazem a sochou, kolikrát oslavena zpěvem a hudbou! Báseň o matce vždycky nás vzruší, něčím nás smiřuje, vede nás k souladu, připomeňme tolik lásky. Rozteskní nás, navrací nám čas něčeho půvabně prožitého. Vzpomínkami na matku, myšlenkami na matku otvírá se kniha nejkrásnější poezie, která všechno prosluní. V rozpomínání voní vždycky ruce matek květem a chlebem, hlínou a ovocem. Nebylo a není básníka, který by nevěnoval verše matce. Jako oslavu, jako vděčnost. Z dlouhé řady literárních tvůrců uslyšíme slova mnohých. Jejich řada dala by se rozšířit. Uslyšíme o matce z různé doby a z různých prostředí, ale pokaždé spojí nás tento hlas s naší nejvlastnější životní cestou. Vzpomínka a myšlenka na matku dopřává nám teplo hladící ruky. Něco v nás něžně okřeje...Při naslouchání veršů a hudby každý jistě zahlédne svou usmívající se matku. Přichází potěšit dobrotou, přichází povzbudit...Matka naučila nás prvním slovům. Vštěpovala nám věrnost k rodné zemi. Od matky přijali jsme dědictví mluvy, všechna ta slova, kterými proudí minulost i dnešek, věčnost národa...Tisíckrát bude uctívána matka, dárkyně života, kterou si proměňujeme v nejlíbeznější píseň. Matka, toť naše krajina, s hrou a zpěvem, s našimi touhami. Průvodkyně našich snah a našeho díla. Všeho našeho počínání...Co lásky a stesku, co něhy a laskání, co litování a touhy splatit dluh, pohladit šedivý vlas, vložit ruku do dlaní! Tolikerá krása prosvětlila všechny ty sloky...Matka je vepsána do srdce nejvroucněji. Když matka žije, hlína voní růžemi a klasy, když matka navždy odešla, vlna hlíny hořkne žalem...Hledáme-li v poezii to nestárnoucí, to věčně působivé, co nás povznáší, co dává odvahu a vede k dobrému, čemu každý rozumí, jsou to básně o matce. A nezáleží na tom, z které jsou doby, jakého jsou ladění. Ty verše žijí v nás sladce, dojímají nás, poznovu probouzí se v nich úcta a obdiv, neskonalá vděčnost za všechno,, co pro nás matka vykonala..

Zemi krásnou, zemi milovanou

Z komentáře k původnímu LP titulu 1 18 2044 "Zemi krásnou, zemi milovanou" vydanému Supraphonem v roce 1977 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
"Recitace je nebo má být činnost, při níž umělec s láskou a pochopením vnucuje způsobem libým a strhujícím nám, kteří nasloucháme, svůj výklad básně nebo prózy a s poctivým úmyslem nás klame o dřině, která vystoupení předcházela. To všechno padne jako ušité na umění Julie Charvátové", napsal roku 1964 František Hrubín. Dva roky předtím se v jednom časopise přiznal, že při jejím přednesu neslyší "jen tóny, jež se chvějí na povrchu, ale i onu spodní melodii vyváženou z hloubi mateřštiny, z hloubi, kam proudící a stále se měnící tok mluvené všední řeči je stahován vírem básníkova úsilí"....Julie Charvátová se specializovala na poezii a prózu českých autorů od počátku novočeské literatury po nejmladší básníky, které nejednou uváděla do povědomí návštěvníků večerů poezie..nejčastěji se ve svých pořadech vrací ke svému milovanému básníku Františku Hrubínovi, vedle poezie umělé ji zajímá i tvorba lidová (Malované kvítí), vedle prózy korespondence (Božena Němcová, Rok za rokem), vzpomínky a eseje (František Hrubín, Lásky; pořad Lyry pragensis o Wolkrovi nazvaný Těžká hodina); tu jde o pásma věnovaná jednomu autorovi, jindy o tematické či žánrové kompozice (Chvála řeči české; pohádky Do usínání). Výsledkem a do jisté míry sumarizací těchto zkušeností v oblasti poezie je skladba na naší gramofonové desce. Je to kompozice historická, jakési malé dějiny české poezie. Zahrnuje dvaadvacet jmen, počínaje Máchou a Erbenem a konče Hrubínem a Ortenem. Dvaadvacet autorských individualit, dvaadvacet básní různé tématiky, jejímž společným jmenovatem je vztah k rodné zemi - odtud i máchovský název kompozice... 
Vladimír Justl, 1977

Tisíc let české poezie

Původní 3LP komplet 1 18 1704 Tisíc let české poezie vydal Supraphon v roce 1975 - nyní tento komplet vychází poprvé digitálně

Aplikace Youradio Talk

Otokar Březina

Otokar Březina

Nebezpečí sklizně

Matka v české poezii

Tisíc let české poezie

Zemi krásnou, zemi milovanou