Ladislav Potměšil

Dalimil Klapka

Josef Vinklář

Karel Hlušička

Libuše Geprtová

Rudolf Jelínek

Míla Myslíková

Jaroslava Obermaierová

Alena Procházková

Bedřich Prokoš

Břetislav Slováček

David Vejražka

Oldřich Vízner

Jorga Kotrbová

Růžena Merunková

Jaroslav Satoranský

Josef Kajetán Tyl

Jiří Klem

Zdeněk Dítě

Oldřich Daněk

Vilém Besser

Maxim Gorkij

Jiřina Štěpničková

Bohumil Bezouška

Vítězslav Nezval

Josef Somr

Jiří Adamíra

Václav Kliment Klicpera

Miloš Hlavica

Marie Marešová

Alexander Nikolajevič Ostrovskij

Jaroslava Pokorná

Jana Dítětová

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Podcasty a Audioknihy od autora Josef Vinklář. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Film, divadlo, rádio a TV

Poezie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou

Z komentáře k původnímu LP albu 1218 0468 vydanému v Supraphonu v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
V české dramatické literatuře nemáme mnoho pokusů ztéci druhový vrchol, aneb tedy vytvořit dramatickou báseň. Tato skutečnost může vyvěrat z tradic českého divadla, v nichž převažovala akce nad slovem, herec nad literátem. Největší z našich básníků, Vítězslav Nezval - který byl ostatně světem divadla průběžně přitahován a okouzlován - nemohl se této tradici nevzpírat. Dokonce je možné vyslovit, že Nezval usiloval "rozhrnout oponu divadelního prostoru" téměř právě vždy dramatickou básní; ať to byl snový "Strach", či adaptace Calderonovy "Schovávané na schodech", anebo "Milenci z kiosku" z třicátých let. Ovšem Nezvalovi nešlo výlučně jenom o báseň, nýbrž o život, o společnost a její změnu. "Milenci z kiosku" nebyly tehdy přece jen pouhým poetickým divadlem, ale současně i významným politickým činem, provokujícím apostrofou "země blízko pólu". A tak je tomu shodně i s Nezvalovou velikou dramatickou básní "Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou", inspirovanou nanejvýš zřetelně básníkovou starostí o osud země a lidstva. Vždyť tato dramatická báseň byla psána v polovině padesátých let, v nichž už se naplno obnažovaly světovládné choutky a lidstvu se hrozilo atomovou smrtí. Nezval závažnost svého vášnivého varování násobil tématem z prastarého mýtu o bájné Atlantis i postupem výstavby dialogu převážně osnovaného na přízvučné podobě časoměrného hexametru. Ale tím byla právě posilována aktuální naléhavost básníkova varování a zapřísahání i výzvy k neutuchajícímu boji za zespolečenštěnou pospolitost lidstva. Není ovšem proč zastírat, že šlo nicméně o úkol pro jeviště nikterak snadný a naráz řešitelný. O to obezřetněji, ale i obsažněji, bylo nutno postupovat v televizním ztvárnění ...A přece ani "masovost" televize, ani její tendence k vnější realitě, nestaly se překážkou působivému vyznění a ohlasu Nezvalova básnického varování a zapřísahání. Naopak, televize umocnila aktuálnost Nezvalovy výzvy...právem je tato inscenace osnovou pro vyjádření Nezvalovy dramatické básně na gramofonové desce. A opět tento způsob soustředěného naslouchání..může znovu mobilizovat posluchače pro život, může aktivizovat a aktualizovat jeho společenský postoj, jeho tužbu a potřebu "pojímat svěj jako dílo lidských rukou, které chtějí dát lidem štěstí", a nikoli jej zločinně ničit. 
Antonín Dvořák

Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého

Z komentáře k původnímu 2LP albu 0 58 0408 "Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého" vydanému v Supraphonu v roce 1975 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
V prvních poválečných sezónách byl divadelní život bouřlivý. Nová divadla rychle vznikala a ještě rychleji zanikala, střídaly se velkorysé plány, manifesty, programy. Ve srovnání s nimi zněl program REALISTICKÉHO DIVADLA, vedeného Janem Škodou, skromně: dát levému vltavskému břehu dobrou lidovou scénu, která širokým vrstvám diváckým poskytne umění, ne kýč, a je lidová obsahem, postojem, názorem ne ornamentem. Tvarová koncepce tohoto divadla byla vyjádřena lapidárně názvem: realistické.... 
V prvních pěti letech existence divadla poválečná doba sama akcelerovala realismus především jako program myšlenkový. Lidé toužili pochopit, co se to právě s lidmi stalo, poznat pravdu společenských vztahů, skutečné příčiny velkých společenských vztahů, skutečné příčiny velkých společenských konfliktů. Ve výběru prostředků, jak k této pravdě pronikat, mělo ještě umění volnost. Mladé RD také této volnosti využívalo jak v repertoáru tak v inscenacích, realismus v názvu divadla poskytoval široké pole pro nejrůznější žánry i pro spontánní herecký výraz souboru většinou mladého....Dozrálé umění RD má některé zvláštní znaky, které činí jeho nejlepší představení nezaměnitelnými s jinými a spojují práci různých režisérů, herců a výtvarníků v jeden celek. Tyto znaky osobitého rukopisu divadla jsou především vnitřní, daleko méně vnější. Je to určitý výklad postav a jejich vzájemných vztahů, v němž vždycky zazní důvěra v člověka, v jeho možnost činu, v jeho schopnost být lidským. Výchozím bodem práce divadla jsou vždycky spíše charaktery a vzájemné vztahy než dramatické situace. ...Charakteristickým znakem divadla je také jemné porozumění pro poezii ukrytou v nitru lidí nejprostších, "malých", bezvýznamných - a zvláště těch. I smysl pro humor, chápavý a milosrdný; je úsměvem nad pošetilou člověčinou, nikdy však výsměchem lidské důstojnosti; RD byla a je bytostně cizí groteskní stylizace, nadsázka, zlobná satira. Třicet let znamená síto, jímž může projít jen skutečná hodnota, třicet let je doba dost dlouhá na to, aby oddělila zdánlivé od opravdového, pomíjející od trvalého. Realistické divadlo prožilo tuto dobu bez úhony, stal se z něho pojem, který z historie československého divadelnictví už nemůže zmizet....

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Josef Vinklář

Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou

Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého