Eduard Petiška

Miroslav Doležal

Jaroslav Hulák

František Vicena

Eva Bezděková

Zdeněk Štěpánek

Josef Kemr

Jana Drbohlavová

Bertolt Brecht

Heinrich Heine

Friedrich Hölderlin

Christian Morgenstern

Eduard Mörike

Georg Trakl

Franz Werfel

Bohumil Mathesius

Karel Čapek

Boris Rösner

Jaroslava Adamová

Eduard Cupák

Rudolf Hrušínský

Irena Kačírková

Petr Haničinec

Václav Postránecký

Jiří Sovák

Jiří Bruder

Alena Vránová

Otto Lackovič

Josef Kajetán Tyl

Miroslav Masopust

Alexej Arbuzov

Eva Vosková

Zdeněk Mahler

Jaromír Spal

Maxim Gorkij

Friedrich Schiller

Jan Tříska

Vladimír Brabec

Jana Šulcová

František Němec

Libuše Švormová

Jaroslav Vrchlický

Vlastimil Hašek

Jana Březinová

František Hrubín

Marie Marčanová

Jiří Kostka

Jan Hrušínský

Stanislav Fišer

Naďa Konvalinková

Ladislav Trojan

Marcel Vašinka

Ivan Bukovčan

Grigorij Gorin

Ladislav Stroupežnický

Jaroslav Tafel

Tennessee Williams

Ivo Gübel

Václav Neužil

Jaroslav Someš

Vanda Švarcová

Věra Vlčková

Viktor Vrabec

Gaston Baty

Michail Šolochov

Josef Toman

Edmond Rostand

William Shakespeare

Miloš Nedbal

Alejandro Casona

Colin Higgins

Jana Knitlová

Vladimír Páral

Jaroslav Cmíral

Carmen Mayerová

Marie Rosůlková

Ivana Vondrovicová

Josef Zíma

Václav Voska

Svatopluk Beneš

Stella Zázvorková

Dana Syslová

Jiří Adamíra

Luděk Munzar

Viktor Preiss

Martin Růžek

Erik Adolf Saudek

Vladislav Vančura

Jan Pivec

Johann Wolfgang von Goethe

Alois Švehlík

Alexandr Sergejevič Gribojedov

Johannes R. Becher

Hugo von Hofmannsthal

Rainer Maria Rilke

Svatopluk Kadlec

Jean Baptiste Poquelin Moliére

Nazim Hikmet

Boris Vasiljev

Jan Neruda

Lope Vega de

Miguel  de Cervantes Saavedra

Alexandre Dumas ml.

Johann Nepomuk Nestroy

Josef Bek

Otokar Fischer

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Podcasty a Audioknihy od autora Johann Wolfgang von Goethe. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Zdeněk Hodr

Ilja Racek

Vladimír Šmeral

Petr Kostka

Milan Klásek

Alena Procházková

Jiří Pleskot

Jiřina Bohdalová

Jaroslav Kepka

Gabriela Vránová

Radoslav Brzobohatý

Jaroslav Satoranský

Zdeněk Řehoř

František Hanus

Antonie Hegerlíková

Karolina Slunéčková

Daniela Kolářová

Miloš Kopecký

Otakar Brousek st.

Vlastimil Fišar

Vladimír Hlavatý

Světla Amortová

Stanislava Bartošová

Věra Budilová

Jiřina Jirásková

Vlastimil Brodský

Jan Schánilec

Ilja Prachař

Jaromír Hanzlík

Hana Maciuchová

Film, divadlo, rádio a TV

Klasika

Poezie

Umění a zábava

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Goethe, Schiller, Heine, Rilke, Morgenstern, Brecht....Mistrovská díla německé poezie

Z komentáře Eduarda Goldstückera k původnímu titulu DV 15203 "Goethe, Schiller, Heine, Rilke, Morgenstern, Brecht....Mistrovská díla německé poezie" vydanému Supraphonem v roce 1963 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Nevelký počet básní od dvanácti předních autorů svého národa se chce pokusit zprostředkovat posluchači představu o vývoji německé lyrické poezie za poslední bezmála dvě století. Výběr básní byl určen předně tímto hlediskem reprezentativnosti, dále volbou navrhovatele a posléze kvalitou českých překladů. V druhé pol. 18. století se německá literatura po dlouhé přestávce prudce vzepjala a svým klasickým údobím, představovaným tvorbou Goethovou a Schillerovou, stanula na čelném místě soudobého světového písemnictví. Od té doby zůstala jednou z velikých národních literatur, výrazně spoluurčujících profil světové literatury...

Slavné monology

Album monologů z her W. Shakespeara (Hamlet, Othello, Julius Cézar, Romeo a Julie), Moliéra (Zdravý nemocný, Lakomec), Dostojevskij (Zločin a trest), Goethe (Faust) a dalších vydal Supraphon v roce 1981. 
Podařilo se tak zachovat mimo jiné herecké umění dnes již nežijících hereckých legend Jiřího Adamíry, Martina Růžka, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Jiřího Sováka, Václava Vosky, Petra Haničince a Miloše Nedbala

Divadlo J.K.Tyla Plzeň

Původní 2LP komplet 2 18 0431 "Divadlo J.K.Tyla Plzeň" vydal Supraphon v roce 1978 u příležitosti 170. výročí narození J.K.Tyla ve spolupráci se Svazem českých dramatických umělců 
- nyní tento komplet s ukázkami z divadelních her nejen jmenovaného J.K Tyla, ale také autorů Ladislava Stroupežnického, Williama Shakespeara, Tennessee Williamse, Heleny Albertové, 
Františka Hrubína, Maxima Gorkého a dalších vychází poprvé digitálně.

Herecký portrét Jana Pivce. Výběr scén

JAN PIVEC (*19.5.1907 - †10.5.1980) 
Z obsáhlého komentáře Jaroslava Švehly k původnímu LP albu 0 18 0210 "Herecký portrét Jana Pivce" vydanému Supraphonem v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
"Lásku k divadlu zdědil jsem po otci", vypráví JAN PIVEC o svých začátcích."Já jsem se vloudil už jako osmiletý do zákulisí Pištěkova lidového divadla na Vinohradech a tam ve spleti pomalovaných pláten, latí a prudkých světel, vdechl jsem poprvé specifický pach divadla, onu směsici klihu, barev a šminky. Tam poprvé, skrčen někde v koutku a téměř nevydechuje, viděl jsem herce, ty zázračné lidi v pestrých oblecích, s rudými rty a modrými víčky, pohybující se v nádherných komnatách. Cinknutí inspicientova zvonku stalo se pro mne nejsilnějším zážitkem chlapeckého věku, a když jsem se vytratil z divadla domů, upevňovalo se v mé omámené hlavě až nedětsky pevné rozhodnutí: Budu hercem, jedině hercem a ničím jiným!"...Potom jsme hledali spolu (s otcem, po nuceném odchodu z obchodní školy) v novinách inzeráty divadelních společností, až mne řádky: Biblická scéna přijme charakterního herce, třeba začátečníka, velké postavy", přiměly, abych se šel představit jejímu řediteli Karlu Hroudovi...Tento ředitel se svými radami:"Nepij alkohol, varuj se ženských, kterým se budeš líbit pro svůj vzrůst, a vzpomínej vždy na Hroudu, že ti dal všechno, co ti mohl dát!" byl prvou Pivcovou divadelní školou. Ne však poslední...Necelé čtyři sezóny v SND, od podzimu r. 1930 do února 1934, poskytly mladému herci prvou velkou příležitost, aby se jeho živelné, robustní herectví mohlo neobyčejně rychle rozvinout několikerým směrem v mileneckých a charakterních, komických i tragikomických rolích. Urostlý "divoch", hýřící energií a vášnivým herectvím v každém slově a pohybu na jevišti, překypující srdečným a šťavnatým humorem, ale také nevyumělkovaným, z hloubi srdce tryskajícím citem, získal si téměř naráz temperamentní a vnímavé diváky na Slovensku. Hrál česky i slovensky v činohrách a zpíval často i v operetách. Již po půldruhém roce vytváří Mefista v Goethově "Faustovi", potom ševce Šestáka v Koptových "Nejkrásnějších botách na světě", Sancha Panzu v Dykově "Zmoudření Dona Quijota" a Mercutia v Shakespearově tragedii "Romeo a Julie". Všechny tyto velké postavy, a kromě nich ještě řadu jiných rolí, ztělesňuje v necelých devíti měsících, což dokazuje jeho velkou tvůrčí sílu. Pivcovy úspěchy v Mefistovi a v dalších rolích neušly dr. K. H. Hilarovi, činohernímu šéfovi Národního divadla, a proto pozval ho k pohostinským vystoupením v Panissovi v "Malajském šípu" a v Oberonovi ve "Snu noci svatojánské". Obě hostování byla zdařilá...Pivec patřil svými 27 lety (narodil se 19.5.1907) k nejmladší generaci naší první scény, k Bechyňové, Hálkové, Poznerové, Steimarové, Šejbalové, Štěpničkové, Boháčovi, Grussovi, Neumannovi, Peškovi a Dohnalovi. Bývala to radostná představení, v nichž se sešla většina těchto mladých lidí: "Ptáci" od Aristofana, "Vítr a déšť" od Hodgese nebo "Šťastný věk" od Pugeta. S režisérem Jiřím Frejkou rozuměl si Pivec velmi dobře, nejen z generačních důvodů; zažil však také mnoho úspěchů za režie dr. Jana Bora, Alše Podhorského, Karla Dostala a Vojty Nováka. 
Představitel Mefista a jiných velkých rolí na Slovensku začínal na Národním divadle skromně, malými rolemi, ale získal si brzy významnou pozici mezi výrazovými individualitami starší i mladé generace.... 
Celé Pivcovo dílo na jevišti, ve filmu, v rozhlase a televizi svědčí o upřímném, dobrém, pracovitém člověku, který prožívá hluboce všechny klady a zápory naší doby jako ryze český, v zájmu lidskosti tvořící umělec.

Městská divadla pražská. K 30. výročí založení

Z komentáře k původnímu LP albu 1218 0481 vydanému Supraphonem v roce 1980 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Ukázky z tvorby několika sezón uměleckého souboru MDP (Divadla ABC, Rokoko) pochopitelně nemohou plně vyčerpat celkový repertoárový obraz obou našich divadel, jejich ideově uměleckou koncepci, snahy a záměry. Přesto může pozorný posluchač vystopovat určité linie, charakteristické pro to které divadlo. Divadlo Rokoko je svým intimním prostorem i malou scénou předurčenou pro hry komorního rázu - ať už jsou to komedie, psychologické hry či dramata. Po krátkou dobu svého působení v divadle Rokoko jsme se přesvědčili , že největší ohlas u diváků, a to nejen mladé, ale i střední generace, mají původní hry. Ovšem takové, které svou myšlenkovou náplní rezonují s problematikou a názory našich současníků, hry skutečně dnešní a neschematicky angažované, jako je například Mladý muž a bílá velryba či Sekyra na studánky. Stejně dobře se tu však uplatní i lyrická komedie, ať už ve formě klasické či soudobé, a právě tak zde obhájilo své místo i moderní světové drama či moderní adaptace klasiky. 
Posláním divadla ABC je především přinášet zábavu, ovšem s přísnými hledisky na její uměleckou kvalitu. Jednou z hlavních linií v tomto divadle je hudební žánr, především moderní muzikál. Během několika let, kdy tento žánr soustavně pěstujeme, vyrostla v souboru řada mladých umělců s velkou pohybovou a hlasovou kulturou, kteří kromě činoherních rolí jsou schopni plnit na úrovni úkoly v tomto typu syntetického divadla. Samozřejmě v repertoáru tohoto divadla nechybějí komedie současné ani klasické, frašky ani detektivní hry. Podařilo se získat divácký zájem i pro hry vážnější, s hlubším myšlenkovým nábojem....

Inscenace, které zaujaly IV

Komentář k původnímu albu (1 18 1477) z roku 1974: 
Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: "Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka." 
A přesto spisovatel a filosof A. I. Gercen o této době řekl, že "navenek se otročilo, ale uvnitř se lidé osvobozovali". S myšlenkami děkabristického povstání byla tak či onak spjata celá literární generace; vznikl literární proud, který chtěl být analyzujícím, ale velmi rychle byl nazván obviňujícím. A do něho se zařadil i Gogol. Jeho dvě hry (Ženitba a Revizor), jak poznamenal Bohumil Mathesius, vlastně nemají hrdinu - jsou to pohledy do celé společnosti a jejího způsobu života. Revizor vznikl v roce 1836 a vzbudil takové pozdvižení, že autor raději opustil Rusko a řadu příštích let prožil v cizině. Věc však měla pikantní pozadí: provozování Revizora povolil sám car a pochopil ho tak málo, že se při představení smál, až slzel... 
Po Revizorovi se Gogol pustil do práce na svém vrcholném díle, na románu Mrtvé duše. Uveřejnil ho v roce 1842 a - opět dle Gercena - "otřásl celým Ruskem". Ale tíha doby nakonec umělce přece jenom zlomila. V roce 1847 uveřejnil výbor ze svých dopisů, kde pod vlivem slavjanofilství a pasivního náboženství obhajoval starý řád a dokonce omlouval nelidské nevolnictví. Nakonec však i svým pádem dal podnět k události, která byla pro duchovní vývoj Ruska neobyčejně podnětná. Na výbor z korespondence odpověděl Bělinskij - žil tou dobou také v zahraničí - slavným "Listem Gogolovi". "List" se šířil v opisech po celém Rusku, vzdělaní lidé se mu učili zpaměti, Dostojevskij a Petraševskij šli za jeho předčítání na Sibiř - ale stal se živým programem pokrokového Ruska. 
 
Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a - po obrovskou část vzdělané Evropy - jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: "Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký..." 
Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: "Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin"), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy. 
Závrať z vědění, z moci, která je s ním spojena, z mravní odpovědnosti, kterou s sebou přináší (jak aktuální myšlenka právě v našem atomovém věku!), přerod člověka vědoucího v člověka jednajícího - to jsou otázky, které přiměly básníka blížícího se už šedesátce, sáhnout postavě německého učence a dobrodruha z počátku šestnáctého století a postavit ji do středu svého největšího díla. Dramatické napětí "faustovské" otázky objevila literatura už dávno předtím; Fausta učinil hrdinou svého dramatu Shakespearův současník Christopher Marlowe, psali o něm Lessisng, Lenau, v nové době Thomas Mann, a svědectvím o tom, jak živelně naléhavé je Faustovo drama, jsou i nesčíslná zpracování jeho osudu v lidových knížkách a hrách. Velikost a jedinečnost Goethova dramatu spočívá však především v tom, že je filosofickou otázkou položenou společností v době, kdy opojena vítězným optimismem stanula na prahu éry, jejíž stíny ještě nedovedla předvídat. 
 
Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu - protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně. Samostatnému rozumu, jak se říká, "nic není svaté", a tak se mu přímo nabízela látka o "znesvěcení svatého", antická látka o mykénském králi Amfitryenovi. V původní podobě v té pověsti asi nic rouhavého nebylo; byla prostě příběhem o narození Herakla, Amfitryon se provinil vraždou, musel utéci do Théb, Zeus vzal na sebe jeho podobu, oklamal jeho manželku Alkménu a zplodil s ní slavného reka. My však tuto pověst známe teprve z latinského zpracování římského autora komedií Tita Maccia Plauta (asi 151-184 př. n. l.). Už jeho na ní víc než původní patos upoutala zcela nebožská a pikantně erotická choulostivost situace. V této podobě se příběh o Amfitryonovi stal jednou z nejoblíbenějších látek evropského divadla a byl nesčíslněkrát zpracován starými i novějšími autory. Kromě Plauta a Moliera vzpomeňmě alespoň Kleista, Giraudouxe a z našich autorů O. Fischera; o Amfitryonovi existují opery, operety a nejméně jeden film. Je to zábavný příběh, tak zábavný, že nejeden divák si možná ani neuvědomí to podstatné: jak je osvobozující, když na něco, co generace pokládaly za nedotknutelné a svaté, pohlédneme nezaujatým pohledem prostého lidského zdravého rozumu. 
Jarmila Bílková

Významné inscenace Vinohradského divadla

Komentář k původnímu LP 0 58 0404 z roku 1972: 
Předkládáme veřejnosti studiové nahrávky výňatků z inscenací pražského Divadla na Vinohradech z posledních let. Jsme přesvědčeni, že i tenhle ryze akustický záznam tvorby umělců Vinohradského divadla má svůj pozitivní smysl: že poskytne estetický zážitek i obohacující poznání a že se stane i dokumentem, použitelným pro konfrontaci v několikerém ohledu. Tato konfrontace bude ovšem nejpohodlnější u těch, kdo sledují živý pohyb divadelní kultury soustavněji, hlouběji, pro které je důvěrněji známou, organickou součástí osobní kultury a aktivity. Pro ty, kteří si svůj osobní životní styl teprve vytvářejí, zejména pro mladé lidi, však může být poslech našich nahrávek pobídkou a podnětem, hodným dalšího rozvíjení.

Rady a zlomyslnosti. Ze světa aforismu a epigramu

Z komentáře k LP albu 1118 3295, které vydal Supraphon v roce 1983: 
AFORISMUS je - jak praví slovník - "jadrná a stručná věta, jíž se vyslovuje nějaká myšlénka neb důležitá zásada." Z toho vyplývá, že aforistický sloh "libuje si ve stručných větách". 
Takže ten, kdo se snaží s aforismem jakýmkoliv způsobem zacházet, je chtěj nechtěj nucen shromažďovat jadrné a stručné věty a libovat si v nich. 
EPIGRAM, česky prostě nápis, "slove kratičká básnička, vyjadřující s duchaplnou pointou vážnou neb satirickou myšlénku výrazně úsečnou formou, se vztahem k určité věci neb osobě." 
...A konečně pro ty, kdo si nelibují v definicích, lze doporučit jako mnemotechnickou pomůcku fakt, že slovo AFORISMUS zahrnuje jaksi slůvko "fór", což člověku připomene, 
že je tu často co do činění s humorem, zatímco EPIGRAM zase obsahuje slovíčko "gram", které upozorňuje na to, že jde o útvar v každém případě malý.... 
Tomáš Vondrovic

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.