Eva Bezděková

Josef Kemr

Antonín Hardt

Karel Hlušička

Miloš Nedbal

Alfred Strejček

Jiří Sovák

Zdeněk Mahler

Karolina Slunéčková

Jan Tříska

Vladimír Brabec

Josef Chvalina

Karel Höger

Jana Březinová

Josef Toman

Bořivoj Navrátil

Čestmír Řanda

Bohumil Švarc

Johann Wolfgang von Goethe

Jaroslava Brousková-Potměšilová

Jean Baptiste Poquelin Moliére

Otokar Fischer

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Podcasty a Audioknihy od autora Jana Březinová. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Bohuš Záhorský

Libuše Havelková

Jiřina Bohdalová

Nina Jiránková

František Smolík

Miloš Kopecký

Olga Scheinpflugová

Jiřina Petrovická

Martin Růžek

Blažena Holišová

Jaromír Hanzlík

Dramatizace

Poezie

Umění a zábava

Český rozhlas je největším výrobcem audiozáznamů v České republice. Jeho záměrem je postupně zpřístupnit rozhlasový archiv (mluvené slovo, hudbu a další pořady), tak i fyzické nosiče na jednom místě online. Nabízené záznamy pořadů jsou dodávány ve vysoké kvalitě upravené zvukovými mistry.

Radioservis a.s.

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Sokrates - hledač blaženosti

Jedna z posledních velkých rozhlasových postav Karla Högera.Na pozadí široce komponovaného obrazu Řecka v 5. století před n. l., postihujícího "zlatý věk" Řecka i dobu úpadku Athén, líčí autor životní osudy starořeckého filozofa od narození až po trest smrti otrávením. V románovém ději,seznamujícím i s řadou historických postav, jako jsou filozofové Anaxagorás, Platón, Sokratovi žáci, státník Periklés, sochař Feidiás, tragičtí básníci Sofoklés, Eurípidés aj., se promítá politické střetávání demokratů a oligarchů a Toman se pokusil také o paralely s pohledem na dnešní svět.Vybrané kapitoly ze stejnojmenného románu. Účinkují Karel Höger, Miloš Nedbal, Josef Chvalina, Karolina Slunéčková, Alfréd Strejček a Jaroslava Brousková-Potměšilová.

Divadlo, divadlo, divadlo /Jean Baptiste Poquelin Moliére

Divadlo, divadlo, divadlo - nová miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Jean Baptiste Poquelin Moliére (*15.1.1622 - 17. 2. 1673) 
byl francouzský herec, spisovatel a dramatik období přelomu baroka a klasicismu. 
Jako velmi vzdělaný syn dvorního čalouníka a truhláře byl předurčen ke skvělému postavení u dvora. 
Nicméně Moliére založil jako 21letý mladík divadelní společnost, se kterou se vydal na turné jako její principál a zároveň se pokoušel psát divadelní hry. 
Společnosti se příliš nedařilo, ale obrat k lepšímu přineslo pozvání králova bratra ke dvoru v roce 1658 zval králův bratr ke dvoru. 
Velký úspěch Moliérovy satiry na dobovou afektovanost Směšné preciózky zajistil herecké společnosti budoucnost. Moliérovy hry byly jádrem repertoáru společnosti, zahrnovaly jak charakterní komedie tak také frašky ve stylu komedie Dell’arte, 
kterou byl Moliére velmi ovlivněn. Do tohoto období patří hry Lékařem proti své vůli, Sganarel aneb domnělý paroháč a Skapinova šibalství. Na objednávky dvora psal Moliére v této době také tzv. komedie balety 
(Protivové, Princezna z Elidy, Sňatek z donucení, Pán z Prasečkova). Pokoušel se psát i dramata, ale ta publikum mnohem méně zajímala. 
Jeho nejúspěšnější období bylo zároveň obdobím nejproblémovějším - Moliére se v té době proslavil jako dramatik komedií charakterů a mravů (Škola pro muže, Škola pro ženy, Misantrop, Tartuffe, Učené ženy, Lakomec, Zdravý nemocný). 
Jeho trefné narážky na dobové mravy a zvyky jej přivedly do nemalých potíží, hra Tartuffe byla dokonce zakázána a Moliére ji musel dvakrát přepracovat. 
Komedie a spory okolo nich jasně naznačují, že Moliére dělal z her živý obraz soudobého života a nešvarů společnosti. Nevěřil, že by se lidé dali změnit k lepšímu, ukazoval, jak je lidská povaha pokřivena různými druhy úchylného chování. Jeho postavy zůstávají na konci hry stejné jako na začátku. Ve svých hrách se Moliére přizpůsobuje ideálu tří jednot a pěti aktů. Některé hry napsal veršem, jiné prózou. Moliére kromě psaní své hry i režíroval a často také hrával hlavní role. 
 
Moliére zemřel roku 1673, jen několik hodin po odehrání hlavní role v jedné ze svých nejslavnějších her Zdravý nemocný.

Inscenace, které zaujaly IV

Komentář k původnímu albu (1 18 1477) z roku 1974: 
Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: "Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka." 
A přesto spisovatel a filosof A. I. Gercen o této době řekl, že "navenek se otročilo, ale uvnitř se lidé osvobozovali". S myšlenkami děkabristického povstání byla tak či onak spjata celá literární generace; vznikl literární proud, který chtěl být analyzujícím, ale velmi rychle byl nazván obviňujícím. A do něho se zařadil i Gogol. Jeho dvě hry (Ženitba a Revizor), jak poznamenal Bohumil Mathesius, vlastně nemají hrdinu - jsou to pohledy do celé společnosti a jejího způsobu života. Revizor vznikl v roce 1836 a vzbudil takové pozdvižení, že autor raději opustil Rusko a řadu příštích let prožil v cizině. Věc však měla pikantní pozadí: provozování Revizora povolil sám car a pochopil ho tak málo, že se při představení smál, až slzel... 
Po Revizorovi se Gogol pustil do práce na svém vrcholném díle, na románu Mrtvé duše. Uveřejnil ho v roce 1842 a - opět dle Gercena - "otřásl celým Ruskem". Ale tíha doby nakonec umělce přece jenom zlomila. V roce 1847 uveřejnil výbor ze svých dopisů, kde pod vlivem slavjanofilství a pasivního náboženství obhajoval starý řád a dokonce omlouval nelidské nevolnictví. Nakonec však i svým pádem dal podnět k události, která byla pro duchovní vývoj Ruska neobyčejně podnětná. Na výbor z korespondence odpověděl Bělinskij - žil tou dobou také v zahraničí - slavným "Listem Gogolovi". "List" se šířil v opisech po celém Rusku, vzdělaní lidé se mu učili zpaměti, Dostojevskij a Petraševskij šli za jeho předčítání na Sibiř - ale stal se živým programem pokrokového Ruska. 
 
Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a - po obrovskou část vzdělané Evropy - jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: "Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký..." 
Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: "Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin"), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy. 
Závrať z vědění, z moci, která je s ním spojena, z mravní odpovědnosti, kterou s sebou přináší (jak aktuální myšlenka právě v našem atomovém věku!), přerod člověka vědoucího v člověka jednajícího - to jsou otázky, které přiměly básníka blížícího se už šedesátce, sáhnout postavě německého učence a dobrodruha z počátku šestnáctého století a postavit ji do středu svého největšího díla. Dramatické napětí "faustovské" otázky objevila literatura už dávno předtím; Fausta učinil hrdinou svého dramatu Shakespearův současník Christopher Marlowe, psali o něm Lessisng, Lenau, v nové době Thomas Mann, a svědectvím o tom, jak živelně naléhavé je Faustovo drama, jsou i nesčíslná zpracování jeho osudu v lidových knížkách a hrách. Velikost a jedinečnost Goethova dramatu spočívá však především v tom, že je filosofickou otázkou položenou společností v době, kdy opojena vítězným optimismem stanula na prahu éry, jejíž stíny ještě nedovedla předvídat. 
 
Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu - protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně. Samostatnému rozumu, jak se říká, "nic není svaté", a tak se mu přímo nabízela látka o "znesvěcení svatého", antická látka o mykénském králi Amfitryenovi. V původní podobě v té pověsti asi nic rouhavého nebylo; byla prostě příběhem o narození Herakla, Amfitryon se provinil vraždou, musel utéci do Théb, Zeus vzal na sebe jeho podobu, oklamal jeho manželku Alkménu a zplodil s ní slavného reka. My však tuto pověst známe teprve z latinského zpracování římského autora komedií Tita Maccia Plauta (asi 151-184 př. n. l.). Už jeho na ní víc než původní patos upoutala zcela nebožská a pikantně erotická choulostivost situace. V této podobě se příběh o Amfitryonovi stal jednou z nejoblíbenějších látek evropského divadla a byl nesčíslněkrát zpracován starými i novějšími autory. Kromě Plauta a Moliera vzpomeňmě alespoň Kleista, Giraudouxe a z našich autorů O. Fischera; o Amfitryonovi existují opery, operety a nejméně jeden film. Je to zábavný příběh, tak zábavný, že nejeden divák si možná ani neuvědomí to podstatné: jak je osvobozující, když na něco, co generace pokládaly za nedotknutelné a svaté, pohlédneme nezaujatým pohledem prostého lidského zdravého rozumu. 
Jarmila Bílková

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Jana Březinová

Sokrates - hledač blaženosti

Inscenace, které zaujaly IV

Divadlo, divadlo, divadlo /Jean Baptiste Poquelin Moliére