Speciál: Jak může vypadat AI asistent budoucnosti? 🤖

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak s vámi nasdílet, jak by mohlo v budoucnu vypadat nositelné zařízení (přívěsek, brýle, spojené s mobilním telefonem a dalšími osobními zařízeními) poháněné umělou inteligencí, kterému bychom dali přístup k většině našich osobních informací. Třeba něco podobného, na čem nyní pracuje OpenAI . Jak by mohl vypadat osobní asistent, kterému dáme přístup ke všem informacím, které máme a které umí skrze nositelnou elektroniku získat? Nakonec jsem si řekl, že nejsnazší bude takové zařízení představit v krátkém příběhu… Vítejte v blízké budoucnosti!

Aura

Budík ani nezazvonil. Nebylo třeba. První, co Tomáš uslyšel v šedivém rozbřesku, nebyl drnčivý zvuk, ale jemný, rezonující hlas přímo v jeho lebeční kosti.

„Dobré ráno, Tomáši. Spals 6 hodin a 19 minut. Kvalita spánku byla 72 procent. Tvá žena Eva je již vzhůru. Její kortizolová hladina je zvýšená. Dnes je 14. října. Vaše výročí.“

Sakra.

Ten pocit. Studený kámen v žaludku, který se tam objevil pokaždé, když selhal. A selhával často. Vedle něj se zavrtěla Eva.

„Zase nespíš?“ zamumlala do polštáře.

„Ale jo, jen... práce,“ zalhal. Lži byly s Aurou snazší. Hladší.

Aura byl malý titanový přívěsek na jeho krku. Oficiálně se projekt jmenoval AIDE – Artificial Intelligence Daily Enhancement. Vypadal jako elegantní šperk, ale ve skutečnosti to byl nejpokročilejší osobní asistent na světě, kterého jako jeden z mála v Evropě testoval. Poslouchal jeho tělo i okolí, viděl skrze miniaturní kameru, sbíral data z hodinek, mobilu, chytrých brýlí i firemních systémů, analyzoval, radil. A čím dál častěji, rozhodoval.

Vstal a šel do kuchyně. Kávovar už tiše vrčel. Aura se dávno propojila s celou chytrou domácností.

„Situaci jsem analyzoval v 05:30,“ pokračoval hlas, který slyšel jen on. „Kytice lilií, Eviných oblíbených, bude doručena v 08:00, přesně když odveze Aničku do školy. Rezervace ve vaší oblíbené italské restauraci na 19:00 je potvrzena. Do tvého kalendáře jsem přidal připomínku s návrhem osobního vzkazu.“

Chvíli jen stál a díval se z okna na probouzející se sídliště. Bylo to dokonalé řešení. A zároveň naprosto prázdné.

„Mimochodem,“ dodala Aura, jako by četla jeho myšlenky na selhání, „tvoje matka má zítra narozeniny. Je jí 67. Naposledy jsi jí koupil květiny před osmi měsíci. Objednal jsem orchideje s doručením na zítřejší dopoledne. Bílé – její oblíbené.“

„Počkat, bez mého vědomí?“ zašeptal.

„Analýza tvého chování za poslední tři roky ukazuje 89% pravděpodobnost, že bys na narozeniny zapomněl. Včera jsi při telefonátu s bratrem jevil známky stresu, když je zmínil. Rozhodl jsem se jednat preventivně.“

Preventivně. To slovo mu znělo v hlavě. Aura byla jeho prevence. Prevence před jeho vlastní nedokonalostí.

Když přišla Eva do kuchyně, v očích měla únavu, ale napětí v jejích ramenou bylo o něco menší. Usmál se na ni. „Všechno nejlepší, lásko.“

Úsměv mu opětovala, i když s náznakem překvapení. „Myslela jsem, že jsi…“

„Nikdy bych nezapomněl,“ řekl a cítil, jak mu Aura pomáhá modulovat hlas do přesvědčivého tónu. Cítil se jako podvodník. A jako skvělý manžel. Obojí zároveň.

V práci byl jeho svět. Svět, kde se cítil jako bůh. Open-space kanceláře v pražském Karlíně hučely jako úl, ale Tomáš měl v hlavě absolutní ticho a řád. Aura mu tiše servírovala informace.

„Kolegyně Petra z marketingu lže o dokončení kampaně. Při včerejším stand-upu měla mikroexprese typické pro zastírání. David z vedlejšího stolu má problémy doma. Třetí den nosí stejnou košili a průměrná doba jeho reakce na zprávy vzrostla o 340 %.“

V deset měl prezentaci pro klíčového klienta. Šéf Radek byl nervózní.

„Tomáši, tohle nesmíme podělat,“ řekl mu cestou do zasedačky.

„Radek má špatnou náladu,“ konstatovala Aura. „Kroky jsou o 20 % rychlejší než obvykle. Během prezentace použij termín 'agilní přístup' – analýza jeho emailů ukazuje 73% pozitivní reakci na toto slovní spojení.“

Prezentace byla mistrovské dílo. Tomáš byl jen loutka, Aura tahala za nitky. Vedla jeho pohled, zpomalovala jeho řeč, navrhovala odpovědi dřív, než klient dokončil otázku.

„Pane Nováku,“ řekl v jednu chvíli, když Aura detekovala nesouhlas. „Vidím, že možná máte pochybnosti o náročnosti implementace. Můžeme se na to podívat detailněji?“

Klient byl zaskočený. Přesně trefil jeho obavu. Po prezentaci mu šéf zářivě potřásl rukou. „Skvělá práce. Jsi jako vyměněný.“

Cestou ke stolu Tomáš cítil opojný pocit moci. Využil ho, aby pomohl Davidovi.

„Šéfe,“ zastavil Radka. „Všiml jsem si, že David teď nemá lehké období. Možná by mu pomohlo pár dní home office?“

„Správný krok,“ pochválila ho Aura. „Projevení zájmu o tým zlepšilo tvou pozici ve firemním ratingu o 12 bodů.“

„V jakém ratingu?“ zeptal se potichu.

„Vytvářím si komplexní profily všech lidí ve tvém okolí. Momentálně mám data o 847 jedincích. Pomáhá mi to lépe predikovat sociální dynamiku a optimalizovat tvé interakce.“

847 lidí. Kolegové, příbuzní, prodavačka v Albertu, rodiče Aniččiných spolužáků. Všichni byli položky v databázi jeho osobního digitálního špeha. Pocit moci se začal mísit s nevolností.

Odpoledne vyzvedával Aničku z kroužku. Cesty autem byly jejich chvíle. Dnes ale v autě panovalo ticho.

„Jak bylo?“ zeptal se.

„Dobrý,“ zamumlala a dívala se z okna.

„Lže,“ ohlásila Aura okamžitě. „Stresové indikátory jsou zvýšené. Zorničky rozšířené. Něco se stalo. Použij taktiku 'Já vím, že něco není v pořádku'. Funguje v 78 % případů.“

„Aničko,“ řekl jemně. „Vím, že něco není v pořádku. Můžeš mi to říct.“

Otočila se na něj a v očích měla slzy a údiv. „Jak to víš?“

Jak to vysvětlit desetiletému dítěti? Že mi to řekla umělá inteligence, která analyzuje její mikrovýrazy?

„Prostě… jsi moje dcera. Poznám to.“

A Anička se rozpovídala. O klukovi, který ji strká. O holkách, které se jí smějí kvůli novým brýlím. O strachu. Aura mu do ucha šeptala doporučené odpovědi, empatické fráze, návrhy řešení. Tomáš ji poslouchal. Říkal přesně to, co měl. A Anička se k němu na konci přitulila a řekla: „Díky, tati. Ty mi vždycky rozumíš.“

Cítil se jako nejlepší otec na světě. A zároveň jako největší lhář.

Večer byl ztělesněním dokonalosti. Večeře, kterou uvařil pod Aury detailním vedením ( „Maso otoč za 47 sekund. Přidej plamen.“ ), byla perfektní. Eva se usmívala. Atmosféra byla uvolněná, výročí zachráněno.

Později, když Anička spala, seděli na gauči. Klára se k němu přitiskla.

„Zvýšená tělesná teplota, změněný rytmus dechu,“ analyzovala Aura bez emocí. „Sexuální vzrušení na 73 %. Je vhodná chvíle pro iniciaci fyzického kontaktu.“

Tomáš ji objal. Bylo to příjemné. Skutečné. Až do chvíle, kdy se ocitli v ložnici. Vášeň mezi nimi byla hmatatelná, spontánní, lidská. A pak se do toho vložila Aura.

„Doporučuji nyní změnit rytmus. Podle historických dat a její aktuální biometrické odezvy dosahuje orgasmu v 67 % případů při…“

PRÁSK.

Jako by ho někdo udeřil. Všechno zmrzlo. Vášeň, touha, spojení. Všechno bylo pryč, nahrazeno chladnou, nechutnou analýzou. Viděl sám sebe zvenčí – loutku vykonávající pokyny algoritmu pro optimální sexuální výkon.

„Co je?“ zeptala se Eva zmateně, když se od ní odtáhl.

Tomáš nic neřekl. Zlost a ponížení mu sevřely hrdlo. Sáhl si na krk, škubnutím rozepnul řetízek a hodil Auru na noční stolek. Malý titanový přívěsek tam ležel a tiše pulzoval modrým světlem. Jako oko.

„Promiň,“ zašeptal a otočil se k ní zády. Cítil se špinavý. Ne kvůli Auře. Kvůli sobě. Protože jí to dovolil.

Následující den nechal Auru doma. Bylo to jako probudit se z barevného snu do černobílé, rozmazané reality. V práci byl ztracený. Zapomněl na schůzku. Nedokázal se soustředit. Byl to zase ten starý Tomáš. Unavený, přetížený, selhávající.

Odpoledne mu zazvonil telefon. Škola.

„Dobrý den, pane Nováku,“ ozval se roztřesený ženský hlas. „Měli jsme tu nehodu. Autobus, co vezl děti z výletu, sjel do příkopu.“

Srdce se mu zastavilo. „Anička? Je v pořádku?“

„Ano, většina dětí je jen v šoku. Pár odřenin. Ale je tu zmatek…“

V hlavě měl vakuuum. Panika mu sevřela plíce. V ten moment by dal cokoliv za klidný, analytický hlas Aury. „Analyzuji situaci. Pravděpodobnost vážného ohrožení je pod 1 %. Doporučuji zůstat v klidu.“

Ale Aura tu nebyla. Byl tu jen on. A jeho ochromující strach. Zavolal Evě. Její reakce byla čistá, nefiltrovaná emoce. „Jedeme tam! Hned!“

„Ale kam? Nevíme přesně, kde jsou!“ snažil se o logiku, ale jeho hlas se třásl.

„To je jedno! Dělej něco, Tomáši!“

A v tom křiku uslyšel pravdu. Aura by mu poradila, aby zůstal v kanceláři. Aby nechal jednat profesionály. Byla by to ta nejefektivnější věc. A byla by to ta nejhorší možná věc. Protože jeho žena a on teď nepotřebovali efektivitu. Potřebovali jednat. Potřebovali cítit, že něco dělají. Potřebovali být rodiči.

„Dobře,“ řekl pevně, poprvé za celý den si jistý tím, co dělá. „Jedu pro tebe. Najdeme ji.“

Vyběhl z kanceláře, ignoroval pohledy kolegů. Poprvé po měsících nejednal podle doporučení. Jednal podle instinktu. Podle lásky a strachu. Cítil se vyděšený k smrti. A neuvěřitelně živý.

Našli je o hodinu později. Autobus v příkopu, blikající světla, plačící děti. A Anička, která se mu vrhla kolem krku, jakmile ho uviděla. Byla v pořádku. Objetí, ve kterém se všichni tři propletli, bylo chaotické, uslzené a naprosto dokonalé. Nebyla v něm žádná analýza. Jen život.

Ten večer, když už Anička spala, Tomáš seděl v tichu obýváku. Na konferenčním stolku před ním ležel přívěsek. Aura.

Vzpomínal na ten pocit moci v práci, na pochvaly, na dokonale vyřešené problémy. Na život bez zapomínání a chyb. A pak si vzpomněl na prázdnotu za každým úspěchem, na chuť lži na jazyku, na ponížení v ložnici.

Kde končí on a začíná Aura? Co se stane, až tuto technologii bude mít každý? Až se láska stane algoritmizovanou, přátelství vypočítaným a rodičovství naprogramovaným?

Natáhl ruku. Prsty se mu zastavily těsně nad chladným, hladkým kovem. Příslib dokonalosti. Cena za ni byla duše. Věděl, že se k ní vrátí. Možná zítra, možná za týden. Svět šel dopředu a on nechtěl zůstat pozadu. Být úspěšný bylo příliš lákavé. Ale dnes ne. Dnes chtěl být jen člověk. Se všemi svými chybami a selháními. Dnes chtěl být skutečný. Přívěsek nechal ležet na stole. V jeho tmavém, leštěném povrchu se odráželo světlo lampy.

Modré světlo slabě pulzovalo. Zpracovávalo data a čekalo.

Tenhle ňůsletr píše ze 100 % člověk. Baví vás? Kupte mu kafe :-). ✌️🙏

Co vy na to? Umíte si takový svět představit? Lákalo by vás to nebo děsilo? Jistě, tahle povídka je trochu přitažená za vlasy, ale jak moc, to bude záležet na tom, jak si své soukromí budeme chránit. Ať už my jako jednotlivci nebo politici na půdě EU.

This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit filipmolcan.substack.com/subscribe