Speciál: Cimrman a umělá inteligence 👤
O epizodě podcastu
Dobré odpoledne, vážení přátelé, vítám vás na dnešním mimořádném semináři. Mimořádném proto, že se v něm dotkneme tématu, které i nás cimrmanology uvedlo v úžas. Před nedávnem se totiž podařilo kolegovi Kadavému, který měl již v minulosti šťastnou ruku – anebo spíše šťastný šanon – učinit v Dymokurech další nečekaný objev. V bývalé kotelně tamní školy, za hromadou briket, nalezl dřevěnou bednu se štítkem „Myslící stroj – NEOTVÍRAT”. Bedna obsahovala svazek Cimrmanových rukopisů, několik nákresů podivných přístrojů a jednu mrtvou myš. Myš s tématem nesouvisí. Vlezla tam asi sama.
Nuže, přátelé. Z nalezených dokumentů jednoznačně vyplývá, že Jára Cimrman se zabýval umělou inteligencí. A to – jak jinak – dávno před všemi ostatními.
Dovolte mi, abych vás provedl tímto převratným zjištěním po pořádku.
Začněme rokem 1903. V tomto roce pobýval Cimrman v Liptákově, kde, jak víme, působil jako učitel na obecné škole. Právě tam ho trápil problém, který dnes řeší celý svět: jak nahradit lidskou inteligenci strojem. Nebo přesněji – jak nahradit jednoho konkrétního člověka, a to školního inspektora Haberzettla, jehož pravidelné hospitace Cimrmana nesmírně obtěžovaly.
V dopise příteli Emilu Strunovi Cimrman píše – cituji: „Milý Struno, inspektor Haberzettl tu byl opět a opět mi vytknul, že učím děti mimo osnovy. Přitom jsem se pouze pokusil vysvětlit žákům třetí třídy teorii relativity, kterou jsem právě objevil. Říkám ti, Struno, přijde den, kdy inspektory nahradí myslící stroj. Stroj, který bude spravedlivější, důslednější a hlavně – nebude chodit v nevhodnou dobu.”
Tato věta, přátelé, je v podstatě první známá formulace konceptu umělé inteligence. Alan Turing svůj slavný článek publikoval až v roce 1950. Cimrman ho předběhl o čtyřicet sedm let.
Ovšem Cimrman se nespokojil pouze s teorií. V roce 1905, během svého pobytu ve Vídni, kde provozoval známou zubařskou praxi, se pokusil sestrojit to, co sám nazval „Automatický mozek”. Šlo o důmyslný mechanismus poháněný šlapacím strojem, který byl propojen systémem pák, ozubených kol a strun s velkou dřevěnou skříní. Uvnitř skříně byly umístěny karty s nápisy, které se pomocí mechanismu vybíraly a vysunuly ze štěrbiny.
Princip byl následující. Pacient přišel k zubaři, sešlápl pedál a položil otázku. Stroj otázku samozřejmě neslyšel, protože neuměl poslouchat. Ale Cimrman zjistil, že na tom nezáleží. Stroj totiž vždy vyhodil jednu ze tří karet: „Bolí to vlevo nahoře”, „Bolí to vpravo dole” nebo „Přijďte zítra”. A Cimrman s uspokojením konstatoval, že v sedmi případech z deseti se odpověď shodovala s pacientovým problémem. U zbylých tří případů pacient po chvíli přesvědčil sám sebe, že ho vlastně bolí tam, kam ukázal stroj.
Tady bych se rád zastavil, protože to, co Cimrman nevědomky objevil, se dnes v oboru umělé inteligence nazývá „halucinace”. Moderní jazykové modely také občas odpovídají sebevědomě, ale nepřesně. Cimrman tento jev popsal už v roce 1905, a to slovy – cituji: „Stroj nemyslí, ale mluví s takovou jistotou, že je zbytečné mu odporovat.” Dnes by tato věta mohla být mottem celého odvětví.
Baví vás tenhle newsletter? Můžete mi koupit kafe nebo si Zprávy z lesa předplatit :-). ✌️🙏
Mimochodem, právě v této souvislosti je zajímavá korespondence mezi Cimrmanem a Edisonem. Edison mu na pohlednici napsal „Kdy zase budeš skákat po Státech, prevíte?” A Cimrman mu odpověděl: „Milý Edisone, nemohu. Pracuji na stroji, který myslí za lidi. Až bude hotov, pošlu ho místo sebe.” Edison údajně odpověděl: „Prevíte.”
K dalšímu výraznému posunu došlo v roce 1907 na samotě U Třech smrků, kde Cimrman trávil léto. Zde se pokusil vyřešit to, čemu dnes říkáme „strojové učení”. Princip byl prostý. Cimrman opatřil svůj Automatický mozek zásobníkem na nové karty a pokaždé, když stroj odpověděl špatně, vložil do zásobníku kartu s odpovědí správnou. Problém nastal, když si Cimrman uvědomil, že musí sám vědět, která odpověď je správná, aby mohl stroj opravit. A tím – jak lakonicky poznamenal – „odpadá důvod, proč stroj vlastně mít”.
Toto dilema, přátelé, je v podstatě přesnou formulací takzvaného paradoxu supervize, který informatici formálně popsali až v šedesátých letech dvacátého století.
Ale Cimrman šel dál. V roce 1909, krátce před slavnou polární expedicí Karla Němce, napadla Cimrmana revoluční myšlenka. Co kdyby stroj neučil člověk, ale stroj by učil stroj? Sestrojil proto dva Automatické mozky a postavil je proti sobě. Levý mozek pokládal otázky a pravý mozek odpovídal. Když pravý mozek odpověděl špatně, levý mozek mu vyhodil kartu s nápisem „Špatně”. Když odpověděl správně, vyhodil kartu „Správně”.
Problém byl v tom, že levý mozek nevěděl, co je správně a co špatně. Házel karty náhodně. Pravý mozek se tedy učil od levého mozku, který nic neuměl. Výsledkem byl, jak Cimrman zapsal do deníku, „stroj dokonale vyškolený v naprosté hlouposti”.
Dnešní odborníci by řekli, že Cimrman nevědomky předjal problém takzvané odměňovací funkce a demonstroval, co se stane, když je zpětná vazba nekvalitní. To je mimochodem potíž, se kterou se potýkají i moderní systémy umělé inteligence. Ale zatímco dnešní výzkumníci na to potřebovali miliardy dolarů, Cimrmanovi stačily dvě bedny, šlapací stroj a několik karet.
Samostatnou kapitolou je Cimrmanův pokus o to, čemu dnes říkáme „generativní umělá inteligence”. V roce 1911 Cimrman upravil svůj Automatický mozek tak, aby generoval básně. Do zásobníku vložil karty s jednotlivými českými slovy a stroj je náhodně skládal do veršů. První báseň, kterou stroj „složil”, zněla:
„Kráva sedí řízek hrom do moře knedlík pět a třicet Liptákov smrk.”
Cimrman tuto báseň označil za „nevalnou, leč originální” a konstatoval, že „stroj píše verše přinejmenším stejně dobré jako kolega Kubánek z Liptákova, který se za básníka považuje, ačkoli jediné, co kdy zrýmoval, bylo pozvání na svou svatbu, a to špatně.”
Tragédií celého Cimrmanova výzkumu bylo – a tady se opět projevila jeho typická smůla – že o svých výsledcích nikoho neinformoval. Respektive informoval, ale adresát si dopis vyložil po svém. Cimrman totiž napsal profesoru Ernstu Machovi do Vídně obsáhlý dopis, v němž popsal svůj Automatický mozek a jeho schopnost generovat text. Profesor Mach mu odepsal jediné: „Vážený pane, váš popis odpovídá stolku pro vyvolávání duchů. S pozdravem, Mach.”
A tak se stalo, že Cimrmanovy průkopnické práce v oboru umělé inteligence upadly v zapomnění. Bedna se svazkem rukopisů skončila v kotelně dymokurské školy, kde ji generace školníků používaly jako podstavec pod kbelík.
Přátelé, dovolte mi na závěr malou úvahu. Dnes, kdy umělá inteligence píše články, skládá hudbu, maluje obrazy a odpovídá na otázky, se občas ozývají hlasy, že stroje jednou nahradí člověka. Jára Cimrman na tuto obavu odpověděl již v roce 1912, a to s příznačnou prozíravostí – cituji:
„Stroj nikdy nenahradí člověka. Člověk totiž umí jednu věc, kterou žádný stroj neumí – a to přijít pozdě.”
Děkuji za pozornost.
Tento seminář je fanouškovská parodie, která vznikla jako experiment s umělou inteligencí. Text byl z velké části vygenerován pomocí AI na základě stylistické inspirace semináři Divadla Járy Cimrmana, jejichž autory jsou Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Žádné pasáže z originálních děl nebyly převzaty ani parafrázovány – jedná se o zcela původní text zasazený do fiktivního cimrmanovského univerza. Ilustrace „patentového výkresu" byla rovněž vygenerována pomocí AI. Tento text není součástí oficiálního repertoáru Divadla Járy Cimrmana a nemá žádnou spojitost s jeho tvůrci ani provozovateli. Vznikl čistě z obdivu k jejich dílu a jako ukázka toho, co dnes umělá inteligence dokáže – a co by Jára Cimrman nepochybně vynalezl dávno před ní.
Jak se vám to líbí? Naučila se AI alespoň trochu humor Járy Cimrmana? Napište názor!
This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit filipmolcan.substack.com/subscribe
Dobré odpoledne, vážení přátelé, vítám vás na dnešním mimořádném semináři. Mimořádném proto, že se v něm dotkneme tématu, které i nás cimrmanology uvedlo v úžas. Před nedávnem se totiž podařilo kolegovi Kadavému, který měl již v minulosti šťastnou ruku – anebo spíše šťastný šanon – učinit v Dymokurech další nečekaný objev. V bývalé kotelně tamní školy, za hromadou briket, nalezl dřevěnou bednu se štítkem „Myslící stroj – NEOTVÍRAT”. Bedna obsahovala svazek Cimrmanových rukopisů, několik nákresů podivných přístrojů a jednu mrtvou myš. Myš s tématem nesouvisí. Vlezla tam asi sama.
Nuže, přátelé. Z nalezených dokumentů jednoznačně vyplývá, že Jára Cimrman se zabýval umělou inteligencí. A to – jak jinak – dávno před všemi ostatními.
Dovolte mi, abych vás provedl tímto převratným zjištěním po pořádku.
Začněme rokem 1903. V tomto roce pobýval Cimrman v Liptákově, kde, jak víme, působil jako učitel na obecné škole. Právě tam ho trápil problém, který dnes řeší celý svět: jak nahradit lidskou inteligenci strojem. Nebo přesněji – jak nahradit jednoho konkrétního člověka, a to školního inspektora Haberzettla, jehož pravidelné hospitace Cimrmana nesmírně obtěžovaly.
V dopise příteli Emilu Strunovi Cimrman píše – cituji: „Milý Struno, inspektor Haberzettl tu byl opět a opět mi vytknul, že učím děti mimo osnovy. Přitom jsem se pouze pokusil vysvětlit žákům třetí třídy teorii relativity, kterou jsem právě objevil. Říkám ti, Struno, přijde den, kdy inspektory nahradí myslící stroj. Stroj, který bude spravedlivější, důslednější a hlavně – nebude chodit v nevhodnou dobu.”
Tato věta, přátelé, je v podstatě první známá formulace konceptu umělé inteligence. Alan Turing svůj slavný článek publikoval až v roce 1950. Cimrman ho předběhl o čtyřicet sedm let.
Ovšem Cimrman se nespokojil pouze s teorií. V roce 1905, během svého pobytu ve Vídni, kde provozoval známou zubařskou praxi, se pokusil sestrojit to, co sám nazval „Automatický mozek”. Šlo o důmyslný mechanismus poháněný šlapacím strojem, který byl propojen systémem pák, ozubených kol a strun s velkou dřevěnou skříní. Uvnitř skříně byly umístěny karty s nápisy, které se pomocí mechanismu vybíraly a vysunuly ze štěrbiny.
Princip byl následující. Pacient přišel k zubaři, sešlápl pedál a položil otázku. Stroj otázku samozřejmě neslyšel, protože neuměl poslouchat. Ale Cimrman zjistil, že na tom nezáleží. Stroj totiž vždy vyhodil jednu ze tří karet: „Bolí to vlevo nahoře”, „Bolí to vpravo dole” nebo „Přijďte zítra”. A Cimrman s uspokojením konstatoval, že v sedmi případech z deseti se odpověď shodovala s pacientovým problémem. U zbylých tří případů pacient po chvíli přesvědčil sám sebe, že ho vlastně bolí tam, kam ukázal stroj.
Tady bych se rád zastavil, protože to, co Cimrman nevědomky objevil, se dnes v oboru umělé inteligence nazývá „halucinace”. Moderní jazykové modely také občas odpovídají sebevědomě, ale nepřesně. Cimrman tento jev popsal už v roce 1905, a to slovy – cituji: „Stroj nemyslí, ale mluví s takovou jistotou, že je zbytečné mu odporovat.” Dnes by tato věta mohla být mottem celého odvětví.
Mimochodem, právě v této souvislosti je zajímavá korespondence mezi Cimrmanem a Edisonem. Edison mu na pohlednici napsal „Kdy zase budeš skákat po Státech, prevíte?” A Cimrman mu odpověděl: „Milý Edisone, nemohu. Pracuji na stroji, který myslí za lidi. Až bude hotov, pošlu ho místo sebe.” Edison údajně odpověděl: „Prevíte.”
K dalšímu výraznému posunu došlo v roce 1907 na samotě U Třech smrků, kde Cimrman trávil léto. Zde se pokusil vyřešit to, čemu dnes říkáme „strojové učení”. Princip byl prostý. Cimrman opatřil svůj Automatický mozek zásobníkem na nové karty a pokaždé, když stroj odpověděl špatně, vložil do zásobníku kartu s odpovědí správnou. Problém nastal, když si Cimrman uvědomil, že musí sám vědět, která odpověď je správná, aby mohl stroj opravit. A tím – jak lakonicky poznamenal – „odpadá důvod, proč stroj vlastně mít”.
Toto dilema, přátelé, je v podstatě přesnou formulací takzvaného paradoxu supervize, který informatici formálně popsali až v šedesátých letech dvacátého století.
Ale Cimrman šel dál. V roce 1909, krátce před slavnou polární expedicí Karla Němce, napadla Cimrmana revoluční myšlenka. Co kdyby stroj neučil člověk, ale stroj by učil stroj? Sestrojil proto dva Automatické mozky a postavil je proti sobě. Levý mozek pokládal otázky a pravý mozek odpovídal. Když pravý mozek odpověděl špatně, levý mozek mu vyhodil kartu s nápisem „Špatně”. Když odpověděl správně, vyhodil kartu „Správně”.
Problém byl v tom, že levý mozek nevěděl, co je správně a co špatně. Házel karty náhodně. Pravý mozek se tedy učil od levého mozku, který nic neuměl. Výsledkem byl, jak Cimrman zapsal do deníku, „stroj dokonale vyškolený v naprosté hlouposti”.
Dnešní odborníci by řekli, že Cimrman nevědomky předjal problém takzvané odměňovací funkce a demonstroval, co se stane, když je zpětná vazba nekvalitní. To je mimochodem potíž, se kterou se potýkají i moderní systémy umělé inteligence. Ale zatímco dnešní výzkumníci na to potřebovali miliardy dolarů, Cimrmanovi stačily dvě bedny, šlapací stroj a několik karet.
Samostatnou kapitolou je Cimrmanův pokus o to, čemu dnes říkáme „generativní umělá inteligence”. V roce 1911 Cimrman upravil svůj Automatický mozek tak, aby generoval básně. Do zásobníku vložil karty s jednotlivými českými slovy a stroj je náhodně skládal do veršů. První báseň, kterou stroj „složil”, zněla:
„Kráva sedí řízek hrom do moře knedlík pět a třicet Liptákov smrk.”
Cimrman tuto báseň označil za „nevalnou, leč originální” a konstatoval, že „stroj píše verše přinejmenším stejně dobré jako kolega Kubánek z Liptákova, který se za básníka považuje, ačkoli jediné, co kdy zrýmoval, bylo pozvání na svou svatbu, a to špatně.”
Tragédií celého Cimrmanova výzkumu bylo – a tady se opět projevila jeho typická smůla – že o svých výsledcích nikoho neinformoval. Respektive informoval, ale adresát si dopis vyložil po svém. Cimrman totiž napsal profesoru Ernstu Machovi do Vídně obsáhlý dopis, v němž popsal svůj Automatický mozek a jeho schopnost generovat text. Profesor Mach mu odepsal jediné: „Vážený pane, váš popis odpovídá stolku pro vyvolávání duchů. S pozdravem, Mach.”
A tak se stalo, že Cimrmanovy průkopnické práce v oboru umělé inteligence upadly v zapomnění. Bedna se svazkem rukopisů skončila v kotelně dymokurské školy, kde ji generace školníků používaly jako podstavec pod kbelík.
Přátelé, dovolte mi na závěr malou úvahu. Dnes, kdy umělá inteligence píše články, skládá hudbu, maluje obrazy a odpovídá na otázky, se občas ozývají hlasy, že stroje jednou nahradí člověka. Jára Cimrman na tuto obavu odpověděl již v roce 1912, a to s příznačnou prozíravostí – cituji:
„Stroj nikdy nenahradí člověka. Člověk totiž umí jednu věc, kterou žádný stroj neumí – a to přijít pozdě.”
Děkuji za pozornost.
Tento seminář je fanouškovská parodie, která vznikla jako experiment s umělou inteligencí. Text byl z velké části vygenerován pomocí AI na základě stylistické inspirace semináři Divadla Járy Cimrmana, jejichž autory jsou Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Žádné pasáže z originálních děl nebyly převzaty ani parafrázovány – jedná se o zcela původní text zasazený do fiktivního cimrmanovského univerza. Ilustrace „patentového výkresu" byla rovněž vygenerována pomocí AI. Tento text není součástí oficiálního repertoáru Divadla Járy Cimrmana a nemá žádnou spojitost s jeho tvůrci ani provozovateli. Vznikl čistě z obdivu k jejich dílu a jako ukázka toho, co dnes umělá inteligence dokáže – a co by Jára Cimrman nepochybně vynalezl dávno před ní.
Jak se vám to líbí? Naučila se AI alespoň trochu humor Járy Cimrmana? Napište názor!
This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit filipmolcan.substack.com/subscribe
Popis podcastu
filipmolcan.substack.com