Speciál: Analogová vzpoura v době AI ✊

Pamatujete si ten pocit? Někde na půdě nebo ve skříni u babičky najdete starou krabici. Uvnitř černobílé fotky lidí, které jste nikdy nepotkali, ale máte jejich nos. Prababička na svatbě. Děda jako voják. Někdo neznámý u Kolína, na zadní straně tužkou rok 1938. Fotky jsou rozmazané, ohnuté, polovina z nich je špatně exponovaná. A přesto u té krabice prosedíte celé odpoledne.

Teď si vezměte do ruky mobil. Fotky z něj padají až nepříjemně dokonalé. Noc vypadá jako den, obloha je modřejší než ve skutečnosti a když vám do záběru vleze cizí člověk, AI ho jedním tahem prstu vymaže. Za chvíli vám bude mobil komponovat sám a co na fotce chybí, to vám prostě dokreslí. Všichni budeme mít perfektní fotky a perfektní videa. A budeme jich mít desetitisíce.

Jenže kolik z nich za padesát let někdo najde v krabici?

Kdy jste naposledy drželi v ruce papírovou fotografii? Kdy jste si naposledy poslechli celé hudební album od začátku do konce, tak jak ho umělec postavil, nejen tři písničky z playlistu? Kdy jste si naposledy něco naplánovali tužkou?

Živím se softwarem, AI používám každý den a technologie mám kolem sebe úplně všude - od nositelné elektroniky, přes chytrou domácnost až po AI agenty. Ale čím víc technologií mám, tím víc mě láká jejich opak. A podle všeho nejsem sám. Lidi znovu kupují CD, natahují filmy do foťáků, sbírají počítače z 80. let a platí 700 dolarů za telefon, který toho umí méně než ten za tři tisíce.

V tomhle speciálu se podíváme, jestli je návrat k analogovému světu skutečný trend, nebo jen nostalgie pro ty, kdo si ji můžou dovolit. A na konci vám ukážu, jak to děláme u nás doma. Ne jako návod, spíš jako inspiraci.

Stroje, které odmítly umřít

Ve školním obvodu Grand Rapids v Michiganu řídila topení a klimatizaci Amiga 2000 z 80. let. Přes rádiový modem s rychlostí 1 200 bitů za sekundu zapínala kotle a ventilátory v 19 budovách. Program pro ni napsal středoškolák, a škola mu prý volala ještě o desítky let později, když se něco pokazilo. Náhradní díly se sháněly na eBay. Výměna za moderní systém měla stát až dva miliony dolarů. Naposledy je doloženo, že běžela v roce 2017 ( Hackaday , Generation Amiga ).

Pekárna Hilligoss Bakery v Indianě ještě koncem roku 2024 účtovala koblihy na dvou Commodorech 64, které majitelé koupili začátkem 80. let. Běží na nich vlastní program v assembleru, který počítá i místní daně.

V Gdaňsku vyvažuje Commodore 64 kardanové hřídele od začátku 90. let. Přežil i povodeň. Když jeho fotka v roce 2016 obletěla svět, v Polsku prý na aukcích podražily staré Commodory ( Boing Boing ).

Řízení vlaků v tunelu metra v San Francisku nahrává software ze tří 5,25palcových disket. Systém je z roku 1998 a pořád funguje, jen už skoro nikdo neumí s disketami a programy z 90. let zacházet. Výměna potrvá do příštího desetiletí a jen samotný kontrakt s Hitachi vyjde na 212 milionů dolarů ( Ars Technica ).

V roce 2024 oznámil japonský ministr pro digitalizaci Taro Kono, že úřady konečně nesmí po občanech chtít data na disketách. Muselo se kvůli tomu zrušit přes tisíc předpisů ( The Register ).

A pak je tu můj oblíbený příklad. George R. R. Martin, autor Hry o trůny, píše knihy ve WordStaru 4.0 na počítači s DOSem, který není připojený k internetu. Na maily a daně má jiný počítač. U Conana O’Briena v roce 2014 vysvětloval, že mu nevadí, že program neumí kontrolu pravopisu. Nesnáší, když mu moderní editor sám přepisuje malá písmena na velká ( TechCrunch ).

Co mají ty příběhy společného? Nejsou o tom, že by staré stroje byly lepší. Jsou o tom, že dělají jednu věc, dělají ji spolehlivě a nic jiného po vás nechtějí. Žádné notifikace, žádné aktualizace, žádné “vylepšení”, o které jste nežádali. A také žádné viry a bezpečnostní incidenty. Tak si někdy říkám, jestli není opravdu trochu zbytečné si každých pár let kupovat nový počítač :-). I tuhle lampičku máme doma a je prostě boží…

Proč nás to v době AI táhne zpátky

Letos v srpnu se v Computer History Museum v Mountain View, pár kilometrů od sídel firem, které nám stavějí AI budoucnost, sešlo přes 3 500 lidí na festivalu starých počítačů . Slavilo se 50 let Applu, na pódiu seděl Steve Wozniak. Ale hlavní hvězdy byly stroje, které jejich majitelé roky křísili v garážích.

Jeden z nich, programátor Josh Dersch ze Seattlu, jich má doma přes 200. Přivezl zrestaurovaný Xerox Alto ze 70. let, pradědu dnešních počítačů s myší a okny. Podobných festivalů je dnes přes tucet, v Severní i Jižní Americe a v Evropě. Pořadatelé říkají, že poptávka po starých počítačích na bazarech roste ( AP ). Sám mám doma postupně rozrůstající sbírku Apple počítačů a plánuji, že bych na nich zkusil v dnešní době fungovat.

Dnešní technologie jsou černá skříňka. Nevím, proč mi algoritmus ukázal zrovna tohle video. Nevím, co přesně AI na mé fotce “vylepšila”. Nevím, jestli text, který čtu, napsal člověk. Všechno je úhledné, rychlé a dokonalé. A právě ta dokonalost začíná trochu nudit. Když umí každý vyrobit perfektní obrázek jedním promptem, perfektní obrázek přestává mít cenu. Začíná mít cenu to, co je nedokonalé, pomalé a skutečné.

Únava z AI se přitom nepromítá jen do koníčků. V USA vzniklo hnutí Irreplaceable s heslem „Jsme nenahraditelní”, které chce AI regulovat a vadí mu, že o budoucnosti práce rozhoduje hrstka technologických šéfů. Lidé začínají nahlas říkat, že ne každý pokrok chtějí - jak se to dělo v historii už mnohokrát.

Nejlíp je ten posun vidět na formátu, který měl být dávno mrtvý. VHS kazety. Videorekordéry se přestaly vyrábět v roce 2016, a přesto třeba v kalifornském Sacramentu otevřel nový obchod s kazetami a sběratelé po celém světě loví vzácné tituly po bazarech. Důvody? Únava z předplatných, filmy, které ze streamovacích služeb nenávratně mizí, a obyčejná radost z toho, že film fyzicky vlastníte.

Hudba: album, jak ho umělec postavil

Podle americké asociace RIAA vzrostly v prvním pololetí 2026 tržby z prodeje CD v USA o 58,6 % na 171 milionů dolarů. Vinyl rostl taky, o 17,7 % na 544 milionů. Fyzické nosiče jako celek posílily o čtvrtinu ( Reuters ). Velkou část růstu táhnou sběratelská K-popová alba a mladší zákazníci, pro které je CD prostě retro ( Inc. ).

Streaming pořád tvoří 82 % všech tržeb z nahrané hudby. Půl roku dat ještě není trend, a ještě v roce 2025 prodej CD klesal. Nikdo tedy nevyhazuje Spotify. Lidé si k němu jen přidávají něco, co můžou vzít do ruky.

Myslím, že nejde o kvalitu zvuku. Jde o způsob poslechu. Streaming je kulisa. Pustíte playlist, děláte něco jiného a za hodinu nevíte, co hrálo. Deska nebo CD vás nutí k rozhodnutí: vyberu si tohle album a poslechnu si ho. Celé. Tak, jak ho umělec poskládal, s pomalou písničkou na konci první strany a s tou divnou skladbou uprostřed, kterou byste v playlistu přeskočili a která vám za pár let přiroste k srdci nejvíc.

Kdy jste naposledy poslouchali album od první do poslední písničky, aniž byste u toho scrollovali?

Fotka: dokonalost versus vzpomínka

Dnes nosíme v kapse foťák, o kterém si profesionální fotografové před dvaceti lety mohli nechat jen zdát. Jenže to, co z mobilu vypadne, už není úplně fotka. Je to výpočet . Telefon nafotí několik snímků, složí je dohromady, doostří obličeje, vytáhne stíny, a když chcete, smaže lidi v pozadí nebo přidá obloze dramatické mraky. Výsledek je krásný. Jen si už nejsem jistý, jestli je to vzpomínka na to, jak to bylo, nebo na to, jak to podle algoritmu mělo být.

Možná i proto se vrací film. Podle japonského průzkumu mezi více než 1 300 fotografy loni fotilo na film značky Kodak 71 % z nich, Fujifilm 68 % ( Digital Camera World ).

Když jsem před mnoha lety koupil v bazaru starou Leicu M7, byla to doba, kdy se analogových foťáků každý zbavoval. Dneska je to zase drahé zboží. Leica je pro mě esence fotografie, manuální proces, skvělý kus řemesla, který držíte v ruce. A vím, že tenhle foťák nikdy neprodám, že jednou zůstane dětem, spolu s hromadou negativů ve skříni.

Jde o to, co z našich fotek za padesát let zbyde.

Už v roce 2015 varoval Vint Cerf, jeden z otců internetu, před „zapomenutým stoletím”. Digitální soubory podle něj bez péče postupně přestanou být čitelné, protože zmizí programy a zařízení, které je umí otevřít. Jeho rada pro běžné lidi byla překvapivě analogová: fotky, na kterých vám opravdu záleží, si vytiskněte ( The Register , Print21 ).

Kolik z vás má zálohu fotek z prvního mobilu? Ze zrušené Picasy? Ze starého cédéčka, které už nemáte v čem přehrát? Zato krabice černobílých fotek po prababičkách přežily válku, stěhování i tři generace. Bez jediné aktualizace.

Zkuste odložit telefon

Udělejme si malý myšlenkový experiment. Zítra ráno nechte chytrý telefon doma v šuplíku. Na celý týden.

Nemáte banku, protože potvrzení platby chodí do aplikace. Nemáte foťák. Nemáte navigaci, takže do neznámého města jedete s papírovou mapou (pokud ji seženete, takže spíše si vytisknete screen z mapy. Jestli máte tiskárnu.). Nemáte hudbu, podcasty ani kalendář. Nemáte jízdenku na vlak, protože ji máte v aplikaci. Nemáte ověření do práce, protože dvoufázové přihlášení běží přes mobil. A nemáte WhatsApp, takže vám uteče, že se odpolední trénink ruší.

Jde to. Ale je to tak strašně nepohodlné, že to skoro nikdo neudělá.

A to je podle mě ten nejdůležitější rozdíl oproti vinylu nebo filmu. Desku si pustit můžete, nemusíte. Bez telefonu dnes ale nejde fungovat ve společnosti, která s ním počítá. O tom, jak nás telefony drží na háčku, jsem psal podrobně ve speciálu Digitální drogy v kapsách našich dětí , takže to tu nebudu opakovat. Podívejme se radši, co s tím lidé dělají.

Hloupé telefony za cenu chytrých

Nejznámější je Light Phone III . Černobílý displej, volání, zprávy, mapa, foťák a hudba. Žádný prohlížeč, žádné sociální sítě, žádný e-mail. Stojí 799 dolarů, víc než leckterý iPhone. Výrobce uvádí přes 100 tisíc uživatelů svých zařízení a jeho zakladatelé otevřeně říkají, že chtějí, aby byl telefon nudný ( CNN ). Recenzenti zase upozorňují, že s minimalismem to občas přehání až k frustraci.

Teenageři, kteří vyměnili iPhone za véčko.

V Brooklynu vznikl v roce 2022 Luddite Club. Partička středoškoláků se schází v parku, čte knihy, kreslí a místo smartphonů nosí jednoduché vyklápěcí telefony. Jedna ze členek to popsala větou, kterou bych rád pověsil nad postel každému teenagerovi: „Když jsem dostala véčko, všechno se změnilo. Začala jsem používat mozek.” ( Chalkbeat ). O klubu teď vzniká i dokument.

Baví vás Zprávy z lesa? Kupte mi kafe nebo si čtení předplaťte 💚.

🎧 Zprávy z lesa jako podcast na Spotify nebo Applu 🎧

Konec komerční přestávky a pokračujeme dál…👇

Jeden telefon místo deseti.

Úplně jinou cestou jde Fairphone . Nesnaží se, abyste telefon používali méně, ale abyste ho používali déle. Nejnovější Fairphone (Gen. 6+) má 12 vyměnitelných dílů, pětiletou záruku a slib softwarové podpory do roku 2033. Za 649 eur. Kdo chce odstřihnout i Google, může si ho koupit s alternativním systémem /e/OS.

Klidnější obrazovka.

A pak jsou tu zařízení někde mezi. Třeba Durobo Krono , malá čtečka s e-inkovým displejem a otočným kolečkem, která se prodává jako nástroj na soustředění. Jen pozor, uvnitř běží plný Android. Není to tedy život offline, spíš smartphone v pomalejším kabátě. Pro někoho to může být rozumný kompromis, ale pojmenujme to správně.

Offline jako luxus

A teď ta nepříjemná část. Všimli jste si, kolik stojí všechny ty věci, o kterých jsem psal? Hloupý telefon za cenu iPhonu. Nová deska za cenu několika měsíců streamování. Film, vyvolání, skenování.

Odpojit se začíná být drahé.

Novinářka Nellie Bowles to popsala už v roce 2019 v textu pro New York Times s výmluvným názvem „ Lidský kontakt je teď luxusní zboží ” ( NYT ). Obrazovky dřív byly pro elitu. Dnes jsou levné a všude: ve školách, v nemocnicích, na úřadech, v domovech důchodců. Protože jsou levnější než lidi. Bohatí se mezitím obrazovek začali bát. Posílají děti do soukromých škol bez technologií, platí si osobní služby a den bez telefonu je pro ně statusový symbol.

O pět let později na to v témže deníku navázala Jessica Grose s textem o tom, že totéž teď platí pro AI. Chudší dostanou chatbota, protože je to „lepší než nic”. Bohatí dostanou člověka ( NYT přes NYU ).

Bydlím v lese, mám doma přes 400 desek a dost času na to, abych s dětmi v zimě promítal diáky. To je taky privilegium. Samoživitelka, která dělá na směny, nebude řešit, jestli fotit na film. Bude ráda, že jí mobil připomene, kdy má dítě zubaře. A má pravdu. Proto nechci tenhle text psát jako kázání o tom, že digitální svět je zlý a analogový dobrý. Není to tak.

Myslím, že otázka nezní „digitální, nebo analogový”. Otázka zní: co z toho, co dnes děláte, chcete opravdu vlastnit, a co jen používat? Většina věcí může klidně zůstat v cloudu. Nákupní seznam, jízdní řád, recept na bábovku. Ale pár věcí si zaslouží, abyste je měli v ruce. A na to nepotřebujete 400 desek ani drahý telefon. Někdy stačí krabice od bot.

Jak k tomu přistupuji já

Za posledních pár let jsme si doma postupně vytvořili pár zvyků, které technologie nenahrazují, jen jim ubírají monopol na naše vzpomínky . Vezměte si z nich, co se vám hodí.

1. Hudba, kterou můžu vzít do ruky. Doma máme přes 400 vinylů, k tomu CD, rádio, kazeťák a pár historických kazet. Když si chci hudbu opravdu poslechnout, sáhnu po desce. Obě děti vyrostly nad Hurvínkovi a my s ženou točíme dokola desky Divadla Járy Cimrmana. Nemusíte hned desky sbírat, spousta desek jde koupit opravdu za pár korun, pokud nepotřebujete první vydání z UK a stačí vám kopie od Supraphonu…

2. Polaroid. Už před pár lety jsem si pořídil Polaroid. Fotku z polaroidu nejde vylepšit, smazat ani nafotit dvacetkrát. Prostě vyjede z foťáku a je hotová, i s nepovedeným světlem a zavřenýma očima. Jedna fotka v ruce má úplně jinou váhu než stá fotka v galerii telefonu.

3. Jeden film diáků za rok. Jednou za rok nafotím jeden film na diapozitivy. Jen 36 snímků za celý rok, takže každý z nich musí stát za to. A v zimě je pak s dětmi promítáme na zeď. Tma, bzučení projektoru a „tohle jsi byl ty, když ti bylo pět”. Žádný telefon tohle nenahradí. Starý diaprojektor se dá sehnat v bazarech a diapozitivní film se pořád vyrábí i vyvolává (i když teda cenovka je trochu šílená).

4. Padesát fotek za rok do krabičky. Tohle je asi můj nejdůležitější zvyk. Jednou ročně projdu všechny fotky z mobilu a vyberu z nich padesát nejlepších z celého roku. Nechám je vytisknout do krabičky. Těch krabiček už máme doma celou hromadu. Výběr je mimochodem samo o sobě skvělé cvičení: najednou zjistíte, co pro vás ten rok vlastně znamenal. A kdyby jednou všechno digitální zmizelo, tohle našim dětem zůstane.

5. Krabice pro každé dítě. Každému z dětí schováváme fyzické věci z dětství. Diplomy ze školy, výkresy, vysvědčení, dopisy z tábora. Až budou dospělí, dostane každý svoji krabici. Žádné „někde to bude v cloudu”.

6. Papírový diář. Na některé činnosti používám znovu papír. Používám Filofax s vlastními náplněmi a některé agendy si do něj převádím z aplikací. Papír nemá notifikace, nedá se nekonečně rozšiřovat a nic mi do něj samo nepřibude. Když se mi něco nevejde na stránku, je to signál, že toho mám moc. Snažím se teď postavit si vlastní systém, který by mi vyhovoval, v papírové i digitální podobě. Říkám mu Anchorlight .

Zalepené dopisy

Na závěr ta věc, na kterou jsem asi nejvíc pyšný, i když jsem na ní vlastně nic neudělal.

Poprosili jsme prarodiče našich dětí, kterým je dnes kolem sedmdesáti, aby každému vnoučeti napsali dopis. Ručně, na papír. Dopis, který si děti otevřou, až jim bude čtyřicet let. Dopisy jsou zalepené a uložené. Ani my nevíme, co v nich je.

Často na ně myslím. Za třicet let už prarodiče nejspíš nebudou mezi námi. Naše děti budou dospělí lidé, možná s vlastními dětmi, a otevřou obálku, ve které k nim promluví babička a děda. Jejich rukopisem, jejich slovy, z doby, kdy byli ještě malí. Žádná AI to nenapíše za ně. Žádná služba to nesmaže při migraci serverů. Žádná aplikace jim to nepřipomene notifikací.

Nevím, jestli je život bez technologií nový trend. Spíš si myslím, že žádný „život bez technologií” nebude, a ani bych ho nechtěl. Ale možná přichází doba, kdy si budeme víc vybírat. Co chceme jen používat, a co si chceme nechat. Co necháme na algoritmu a co uděláme pomalu, ručně a nedokonale.

Za padesát let bude někdo z našich vnoučat sedět na půdě nad krabicí. Otázka je, jestli v ní něco najde.

Co by bylo ve vaší krabici? Máte doma něco analogového, co byste nikdy nevyměnili za digitální verzi? Nebo naopak, zkoušeli jste se odpojit a nevydrželi? Napište mi, odpovědi rád přečtu a ty nejlepší vybereme do příštího čísla.

This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit filipmolcan.substack.com/subscribe