
Projíždím krajinou u úpatí Nízkých Tater a plánuju zastavit u kostela na malém kopci. Všechno se zdá být dokonalé: hrany hor, sluncem vybroušené stráně i cesta vinoucí se k vrcholu. Genius loci by se zde mohl odlít do toho nejtrvanlivějšího materiálu, kdyby to jen šlo. Čím víc se ale blížím stavbě, která je v mapách označená jako Archa Locus – Kostol dvoch sŕdc, s údivem zjišťuju, že se chrám arše, rozuměj té Noemově, až příliš nápadně podobá.
