V. O prsu chlupatém, psech samoútočných a chvále, jež sotva zahřeje

Zastavení páté počíná rozpravou o řemesle moderátorském. Nechybí ani naše pády a selhání, neb každý poutník musí z popela jako Fénix vstáti.

Dotkneme se i vhledů michelinských a turistiky podivné, kdež památky válečné činí z utrpení zastavení hodné zamyšlení. Cyril vzpomíná na dědovu pochvalu jídla uvařeného - „Bylo to docela dobré,“ - což jest vrchol chvály české, a na dětské šachy i mariáš, kdež šlo víc o hrdost než o hru.

Do řeči vstupuje duch Karela Hynka Máchy a jeho romantismus až hysterický, zatímco Metoděj spatří kopec podobný „prsu chlupy porostlému“. Podél cest pak vlčáci střeží ploty jak vojsko za dob minulých a my vzpomínáme na psy samoútočící.

A tak docházíme k vilám továrníků v Litoměřicích, kdež bohatství září jako v pražské Ořechovce 902 10 a poutník váhá, zda svět jest více komedií či tragédií.