IV. bolela hlavička a dušička a českÿ humor z espumy

Ráno v Mikulově bolela hlavička i dušička. Zavzpomínali jsme na víno zvané příznačně Prameny, na veliká opilství, malé útěchy a staré křivdy, jež nám drahé polovičky učinily. No, trochu litovali jsme se.

Rozjímali jsme o rozchodech, odpuštění druhým i sobě samým a o tom, zda zralost znamená odpustiti, pochopiti, či toliko přestati vláčeti staré bolesti všude s sebou. Došli jsme alespoň k jednomu múdru: porozumění není lékem, toliko prvním krokem.

Pak nás v bistru Popie's spasila křenová i krupičná espuma a my otevřeli českú světničku jménem humor. Brit suše píchne, Čech bližního svého potměšile shodí. A pak již hodovati, smáti se, žíti a vzhůru na Svatý kopeček.