Úlet #37 Asi jsem tu pěkně vytuhla

„Fuj, to jsem se lekla!“ Zařve nade mnou čísi hlas. Proč? Pomalu zvedám oči jejím směrem. Ejhle, člověk. A běží sem druhý… s dlouhou holí… „Tady! Had! Zabij ho, než někoho z nás uštkne!“ Ječí ten první hlas hystericky a ukazuje – přímo na mne. „Co blbnete?“ chci se zeptat, ale z úst mi vychází jen podivné zasyčení. Chci vstát, ale jsem schopna natáhnout jen něco jako dlouhatánský krk. Co se to děje? „Rychle! Útočí!“ Panebože, co mám dělat? Jsem celá podivně zamotaná. Tělo mám ztuhlé. Natáhnu se příliš pomalu a spíše toporně než ladným vlněním zamířím do vysoké trávy. Nejsem tak mrštná jako zamlada. Pronásleduje mne těžký dusot. Nestíhám to. Vím, že to nestíhám. Půda se pode mnou chvěje, já strachy trnu, mám stále větší potíže pohnout se dál. Dunění nohou se rychle blíží. Proč tu teď není Janička veterinářka? Určitě by jim vysvětlila, že nikomu nechci ublížit, že si chci jen užívat zapadajícího slunce… Hudba: Journey To Another World (Interlude) by Punch Deck | https://soundcloud.com/punch-deck Music promoted by https://www.free-stock-music.com Creative Commons Attribution 3.0 Unported License https://creativecommons.org/licenses/by/3.0/deed.en_US