Týden ve vědě a výzkumu SPECIÁL: O Technologické agentuře s Martinem Bunčekem

Převažují podniky nebo akademické instituce ve spolupráci s vámi?

Je to půl na půl. Co do počtu účastí v projektech, jsme dlouhodobě skoro na přesné polovině akademických institucí a podniků. Co se týká finančně, tak o trochu více jde do akademických institucí. Je to ale drobný rozdíl.

Kolik řádově rozdělujete mezi své příjemce ročně?

Letos slavíme deset let výročí, takže v tomto ohledu byl náběh postupný. Tehdy jsme začínali s ročním rozpočtem asi 500 milionů korun. V tuto chvíli náš rozpočet činí zhruba 4 miliardy korun. Na příští rok bychom měli mít až k 5 miliardám korun.

Vy jste byl nejprve v předsednictvu Technologické agentury a teď zastáváte funkci ředitele. Je to jiné? Jak vypadá váš běžný den?

Je to trochu jiné. Co se týče pracovního vytížení, tak to není odlišné. Odlišné jsou kompetence a odpovědnost. Předsednictvo je vrcholným orgánem a předseda je statutárním zástupcem Technologické agentury, ale Technologická agentura je složená výkonně z takzvané Kanceláře. Ředitel řídí tu Kancelář, kde jsou zaměstnanci, kteří provádí vlastní činnost agentury.

Co vy osobně považujete za silné stránky systému výzkumu a vývoje v České republice?

Teď budu skutečně říkat své osobní názory, které nebudou vyjadřovat oficiální postoj Technologické agentury. Myslím si, že stále máme kreativní výzkumníky. Kreativita je Čechům skutečně vlastní. U nás se vždy najde někdo, kdo sedne a udělá to. Platí to i ve výzkumu a ve vědě. Je to také vlastnost, za které jsou Češi ceněni v mezinárodních projektech, například v Horizontech. To mluvím z vlastní zkušenosti. Při bádání je důležitý jiný názor. Myslím si, že právě v tomto máme výhodu. Dokážeme se na to podívat například pohledem jiného oboru.

A naopak slabé stránky?

Obecnou největší chybou Čechů je podle mě hledání hnid. Nebojím se říkat, že Česká republika je technologicky výborně vybavená, že máme výborné vědce, kteří jsou kreativní. Bohužel je ale velmi často slýchat pravý opak. Nakonec to ale není v přístrojích, ale v těch lidech. A pak se bohužel stává, že odcházejí. Co se týče výzkumné komunity, tak největším problémem Česka je takzvaný inbreeding. Člověk nastoupí na školu na nějaká obor, ten dostuduje, zůstane na postgraduální studium v tom samém oboru u toho samého profesora, pak se stane docentem, pak profesorem a nahradí toho svého profesora v tom samém oboru, na té samé škole, kde je. Bohužel tento způsob vede k tomu, že se se vytvářejí uzavřené skupinky, které si o sobě velmi často myslí, že jsou na světové špici, byť nejsou ani na té regionální. To je velký problém a je to důvod, proč odchází mladí a nadějní výzkumníci z Česka do zahraničí. Nevidí tu příležitost někam se posunout.